Chci /jít/ na plastiku.

Po poradě sedíme v hospůdce a klábosíme. Vesměs to jsou všechno pracovní plky. Téma hovoru se pozoruhodně mění ve velmi zajímavé, jakmile šéf s velkou hrdostí sdělí: Že......

„Dal manželce skvělý dárek k  výročí!“

Chvíli ticho, konečně, někdo odbočil od téma práce, říkám si. Prima! Okamžitě mě napadá.., mám koncem roku s manželem také výročí. Všichni čekáme, co ze šéfa vypadne!

„Dostala tučnou obálku, aby si mohla nechat udělat nová prsa!“

„Fííúú!“…..zasyčelo mezi půllitry s pivem.

Kolegyně, ale i kolegové poplácávají pohledem po zádech našeho šéfa.

„Borec!“ čtu skoro ve všech očích. Tučná obálka a taková péče! Co by za takovou obálku s plastikou kterákoliv z nás dala! Nechat si vymodelovat nová a krásná ňadra. „Hm, hm!“ „Palec nahoru!“ šustí pochvalné hlášky.  Šéf je rád, že se pochlubil, že to řekl, že je pochválen, že tak miluje svoji ženu, že ji hýčká.

Jenže!

Dochází mi.

„To je přece ale hrozný!“

Vykřikuji a je mi úplně jedno, že mluvím se svým nadřízeným.

„Nenapadlo tě, jak se může taková žena cítit???"

„Jak jí je,  když jí manžel řekne, že by si měla nechat plastikou „něco“ opravit? Nenapadlo tě, že jí tím dáváš najevo, že na ní nejsi asi s něčím spokojen? Že se jí to spíš může dotknout? Ublížit? Ranit? Při výročí se dozví, že je něco špatně? Co její sebevědomí? Sakra!!!"

„Ona si o ně řekla?“ dodávám už trošku v uklidnění.

Chrlila jsem na něj totiž jednu větu za druhou, plna emocí a ukřivděných pocitů, snad za všechny ženy, kterých by se takový dar mohl dotknout.

Samozřejmě, že si o ně neřekla, dozvídám se. Samozřejmě, že si uvědomuji, že je opět moje sebeovládání v háji. Nekontroluji se, a i když jde o mimo-pracovní rozhovor, ječím na svého šéfa. Kolegyně mi taktně pod stolem šlape na nohu.

Je fakt, že se dělíme na dvě skupiny, vlastně tři skupiny. Ti, co přitakávají, chválí super dárek a vůbec jim nepřipadá nevhodný, ti, co taktně mlčí – vždyť sakra mluvíme se šéfem, no ne? No a pak na mě, která je rozhořčena nad sobectvím svého šéfa. Beru to tak, že vlastně dárek dává sám sobě. Pro sebe si nechává vymodelovat svoji ženu. Ano, cítím to tak, pokud si ona sama neztěžuje a necítí se zakomplexovaná nebo dokonce přímo neškemrá o finanční příspěvek.

 Šéf mě zná, snad mi odpustí výlevy emočních pocitů v hospodě od piva.  Po týdnu se přiznává, že jeho žena obálku na nová prsa „prošopovala“. Trošku se mi ulevilo. Trošku víc.

Ale i otrnulo. A tak, když jsem přijela dnes domů, ptám se manžela pro změnu já. Znovu zdůrazňuji, že já. Protože v tom je ten hodně velký rozdíl. /šibalsky mrkající smajlík

„Můj milý! V prosinci máme naše velké výročí."

Nic.

"Co kdybych se ti udělala krásnější a došla si na liposukci?“

Nic.

Poplácávám se po svých bocích a nepevně nepěkném pozadí.

Stále nic.Je ticho, bez komentáře. Manžel odchází. Asi přemýšlet. Po pár minutách se vrací ze sklepa a táhne za sebou můj starý a zaprášený rotoped.  Postavil ho uprostřed obýváku a zamilovaným pohledem mi sděluje.

„Mně se ale tvoje pozadí libí!“ a poklepává při tom rukou o rotoped./ smajlík, který se řeže smíchy, až mu kapou slzy

 ...Buď do mě nechce vrazit ani korunu a je přesvědčen, že denním dřením na rotopedu dosáhnu stejného efektu, jako liposukcí a zadarmo. Nebo prostě mé pozadí opravdu miluje.

p.s. – /menší dovětek z historie/.

„Jedeme s Irenkou do Itálie!“

Sděluje mi kamarádka Michala. Nepřipadá mi na tom nic divného. Ona pak ale dodává.

„…do nudistického kempu!“

Nadechuji se.

„Prosím??!“ Proč? Proč jste tam nejely před sto lety?“

Michala se nesměje, ona se nesměje nikdy, ona vždycky divně hejká. Teď taky hejká.

„To tam jako budete celý dny chodit nazí? Bože, co celulitida? Co kila navíc? Co evidentně- viditelně opotřebované partie těla – věkem?“

„Nešil!“ 

Michala přestává hejkat.

 „Buď v klidu, věkový průměr  tam je šedesát let!“

„A to tě uklidňuje, jo?“ divím se a kroutím při tom hlavou.

„Čtrnáct dní se dívat na šedesátileté naháče, korzující v kempu mezi snídaní, obědem a večeří?“

…čas po večeři asi ani nedomýšlím.

„Jsi blbá!“ brání se Michala…

“Víš, jak je to zdravé?“

„No, to musí být děsně zdravý…! Dobrý den pane Novák, jak se máte? Že už jste deset let v důchodu? Né, vůbec na to nevypadáte. A vy paní Nováková, ta skvělá figura, jak to děláte?“

Jediné, co mě napadá, jako popud do kempu nudistů je, že „má Michala nová prsa“.

Lékař jí totiž doporučil „zmenšení“. K její velmi štíhlé postavě, byla velikost xxl už zdraví nebezpečná. Litovala jsem jí, když musela brát stále ohledy při oblékání, ale také obdivovala, když se rozhodla do toho jít.  Když jsme si pak volaly po – byla strašně šťastná, z toho, co jí nadělili na hrudníček. První, co řešila po návratu ze špitálu, byly plavky. Paradox, jela přece do nudy kempu. Ale jen pro ten pocit, vyzkoušet konečně normální velikost vrchního dílu. A tak jsme šly. Pár dnů po zákroku. Bavila celý obchod tím, jak slintala nad mini plavečkami a mazlila se s vrchními díly. Nikdo nechápal, jakou radost jí můžou udělat šátečkové mini plavečky.

„Já si je musím zkusit!“

Nevydržela. Vymlouvala jsem jí to, stále ještě nosila zdravotní podprsenku a neměla ještě ani vyndané stehy.  Neudržela jsem ji. Nasbírala neskutečné množství plaveček a hnala se do kabinky. Na moje obavy, že by měla ještě pár dnů počkat, vůbec nereagovala. Okolí nechápalo, proč se ta paní, středního věku, chová jako blázen. Do kabinky jsem vlezla samozřejmě s ní. Když si sundala zdravotní podprsenku, málem jsem omdlela. Její ňadra vypadala, jako by jí po nich celou noc někdo jezdil šicím strojem, příšerný, tolik stehů, řezů jsem v životě na tak malé,  nejchoulostivější části ženského těla neviděla. Muselo to ještě bolet, ale co by nevydržela pro ten slastný pocit – vyzkoušet si vysněné plavečky na nově vymodelovaná prsa.

„To ty nepochopíš!“ komentovala.

„Hm!“  podívala jsem se na ty svoje v push – up.

Hekání, které se ozývalo z naší kabinky bylo velmi podezřelé. Bolestí jsem vzdychala já – za Míšu, Míša vzdychala slastí. Skvělým pocitem. To že jí už konečně nebudou bolet záda – bylo vedlejší. Ty prsa!

„Ježíši, to je strašný, Míšo, prosím tě opatrně, Au, au,…ať si neublížíš. Já se zblázním, ještě abys  tam zavlekla infekci…!“ jsem byla já.

„No to je nádhera, uhni kousek, ať tam pořádně vidím. Bože ty jsou nádherný…jéééé…!“byla Michala.

Když jsme vyšly ven, divné pohledy, byly pohledy personálu a vlastně i ostatních zákaznic.  No, nic, vrátily jsme vše na stojany, poděkovaly a odešly. V obchodě po nás zavládlo ticho.

Nenechte tedy se sebou šít,  ale ani po sobě - pokud to není nezbytně nutné... /veselý smajlík ?

Ano, protože všem přeji skvělý zbytek neděle a nenáročný pracovní týden. /palec nahoru