Vzpomínky na Zanzibar.

Čas běží, jako bláznivý...se někde zpívá. Vzpomínky v nás ale zůstávají. Nádherné zážitky, poznávání nepoznaného,útěk od civilizace a zpomalení tempa civilizačního běhu. Vzpomínky, to je momentálně to nejcennější co mám.  

Odlétáme do Tanzanie, ostrov Zanzibar. Odlétáme z reality stresů z práce, pryč od civilizace. Letíme k masajům odpočívat. Šokující zjištění přišlo ještě, než jsme vůbec doletěli. Při mezipřistání v Keni mě polévá pot, zjišťuji strašnou věc. Bojím se o ni podělit. Na  celou řadu očkování typu žlutá zimnice, žloutenka nebo břišní tyfus jsme obdrželi i speciální očkovací průkazy, abychom se mohli po Africe, respektive mezi jednotlivými státy bezpečně pohybovat. Ty v tuhle chvíli ale asi leží na mikrovlnce – doma. Jediné, čím jsem si naprosto jistá, je repelent s velmi silným účinkem a trefným názvem „terminátor“. Šetrně moje zjištění sděluji manželovi, světlou chvilkou snad bylo jen objevení žlutého průkazu na dně kabely. Nebyl to ale očkovák ani můj, ani manželův. Na letišti v Keni jsem vytahovala z tašky mezinárodní očkovací průkaz našeho psa. Psí oči už jsem ale mohla dělat jen já a bavit naše spolucestující pasem naší čuby, který obsahuje samozřejmě i fotografii, nebylo vůbec těžké. Tiším naši turistickou výpravu, abych se čistě náhodou nemusela tímto dokladem prokazovat při vstupu zpět na palubu letadla. Manžel můj humor nesdílí, protáčí oči, kroutí hlavou.

O další zpestření se nám postaral mladý český pár, respektive mladík, který tak dlouhou cestu letadlem nezvládá. Neustále se posilňuje tvrdým alkoholem a já se obávám, že si lupnul i nějaká sedativa jako prevenci na dlouhý let. Začíná být nepříjemně hlučný ke své přítelkyni, začíná být agresivní a svými pohyby obtěžovat i pasažéry okolo sebe. Začíná si ho všímat zbytek letadla. Dožaduje se partnerky, aby mu slíbila věrnost a ukončila kamarádství s jakýmsi „Lojzou“ tam někde v Čechách. Vyhrožuje jí a vzhledem k tomu, že jsme v několika tisících metrech nad oceánem, není to nepříjemné jen jí. Začínají ho usměrňovat stevardi letu. Nato on vstává a v opojném stavu míří do uličky. Klátí se mezi sedadly. To už kapitán letadla hlásí, že pokud se nespořádaný pasažér neusadí zpět na své místo, bude nucen nouzově přistát a předat ho místní policii. Děsím se a dívám se z okénka – pod námi stále oceán. Mladíka toto oznámení rozhořčuje a vydává se do pilotní kabiny. Křičí na celé letadlo, že nás postřílí. Mě tedy utěšuje jen ta skutečnost, že zbraň samozřejmě nemá. Ale je opilý a agresivní. Dožaduje se vstupu do kokpitu a osobního jednání s pilotem. Manžel sebou nervózně šije a já na něj syčím: „Seď!“ V žádném případě ho nepustím vyjednávat s mladíkem. Stevardi násilím mladíka kurtují, ten se jim brání a křičí, ať jdou do hajzlu. Na chvíli se zklidní. Po chvíli se opět objevuje v uličce. Zakopává o sedadlo, vylítává mu žabka, kterou měl na noze. Neskutečná rána jeho dopadu na zem. Leží, vypadá, že je mrtvý, opět ho sbírají stevardi a opět ho kurtují k sedadlu. Nyní už mladík ztratil veškeré síly, aby nás postřílel.

Několikahodinový let plus dvě mezipřistání – mladík stále spí. Podezírám personál letu, že mu něco přidali do pití. Ale konečně je klid a konečně i dosedáme na malé letiště v Zanzibaru. Vítá nás okouzlující příroda a místní kultura je cítit z každého okamžiku. Letiště připomíná naše již před mnoha lety zrušené autobusové nádraží v Ústí. Procházíme jakýmsi odbavením, klimatizaci tu místní neznají a já se začínám v polovině prosince neskutečně potit.

Pro mladíka k letadlu přijíždí místní černošský personál s nákupním vozíkem, který máme v Čechách v OBI a Baumaxu na převoz stavebnin. Nakládají ho včetně jeho příručních zavazadel. Přítelkyně dělá, že ho vůbec nezná. Celá rudá vystupuje z letadla s naší skupinou. Díváme se, jak mladíka, vláčného a unaveného, stále v nákupním vozíku převážejí k odbavení. Je příšerné vedro. Společně se zavazadly nakládají mladíka do mikrobusu. Jiného než je ten náš. Malý terénní mikrobus má ventilaci v pořádku. Řidič nám pouští místní soulovou muziku a my se vydáváme napříč ostrovem. Dýchá na nás exotika. Prašné cesty jsou místo silnic. Projíždíme vesnicemi a pralesem. Vše je pro nás úžasně nové. Ostrov evidentně netrpí nedostatkem vláhy tak jako celá severní pouštní Afrika. Rovníková Afrika už je plná vegetace. A mě nutí hltat nepoznané. Mám fotit, natáčet…? Místní se povalují přímo na cestě, řidič neustále troubí, abychom mohli vůbec projet. Uchvacují mě místní tržnice, rádoby restaurace o pár plastových židličkách, školy, které z cesty vypadají jako naše bývalé budovy JZD pro chov hovězího. Nevěřím, že nás tato cesta dovede k nějakému hotelu.

Připadá mi, že se tu musíme někde v buši, plné palem a různých cizokrajných porostů, ztratit. Domy místních podél cesty jsou uplácané jen z hlíny a palmových listů. Elektřinu, čistou vodu, sociální zařízení, okna tito lidé neznají, nepotřebují, tady se zastavil čas na úrovni našeho středověku. Vidím, jak se děti koupou ve špinavé louži. Něco jim však přece je možné závidět. Neznají stres, nervy z nedostatku času,  pracovní vypětí, závist a mamonářství. Všichni jsou tu neskutečně pokorní. Žijí v klidu. Horší je to ale se zdravotnictvím. Průměrný věk je tu 44 let. Hrůza, tady jsem už po smrti. Když jim říkám, že mojí matce je pětašedesát let, odpovídají, že tak starého člověka nikdy neviděli. Nevědí, co je to platit daně, složenky. Neví, jaký svět je mimo ostrov, znají jen vesnici, oceán a buš. Obávám se, že i počet obyvatel tu nijak neřeší. Základní školní docházka je sice uzákoněna, ale nevěřím, že má někdo zmapované všechny ty dětičky, pobíhající ve vesnicích. K životu jim stačí, co dá oceán při odlivu, co jim spadne z palmy nebo vyroste ze země. K přepravě většinou postačí místní dobytek. Ten nás o pár dní později překvapil i na hotelové pláži, kam se zatoulalo celé stádo. Nikomu nechybělo, nikdo nepovažoval za problém, že se tam přišlo vyhřívat na horký písek. Úžasné. No stress snad platí po celé Africe. Při příjezdu k hotelu jsem do poslední chvíle, respektive ještě při výstupu z autobusu nevěřila, že jsem u hotelového komplexu. Recepce otevřená, zasazená přímo v přírodě – obklopená nádhernými baobaby, plná černošských dívek, které po vzoru Havaje měly na krku nebo ve vlasech spletené nádherné kytice ibišků. Vítaly nás zpěvem a nápojem z místních plodů. Po potlesku a převzetí klíčů od pokoje jsem najala místního nosiče. Našla jsem naše kufry a požádala ho, aby je odnesl na náš pokoj. Nacházel se v krásné zahradě areálu hotelu, kousek od Indického oceánu. Africký styl nás neopustil ani na pokoji, stylový nábytek, postel s moskytiérou a opět posetý ibiškovými květy. Za chvíli nám dorazila i naše zavazadla. Poděkovala jsem. Hotelový areál je poměrně velký a bungalovy rozsety po obrovské zahradě. V příšerném vedru se náš nosič tedy pěkně pronesl. Dostal bakšiš a odešel. Já do sprchy, manžel se kochal na terase. Po pár minutách ale opět znovu někdo ťuká – personál. Slyším lámavý rozhovor, manžel nerozumí, personál odchází. Stále ještě se nedostáváme k vybalení kufrů a opět ťukání. Nyní už slyším češtinu.

„Prosím, musíte mít naše kufry!“ ozývá se

Prvním letmým pohledem na zavazadla dávám najevo, že my určitě ne. Po druhém pohledu na manžela, který už tuší, si přestávám být tak jistá. Kruci, jak se mi to mohlo stát? Jsou jiné, úplně jiné. Opravdu, byly to jejich kufry. Opět tedy dorazil hotelový personál, já se několikrát omlouvala, znovu nechápu, jak se mi mohlo stát, že jsem nepoznala svoje zavazadla a nechala si odnést přes celý areál cizí. Poslední ťukání a naše kufry, ty, co zbyly na recepci a to bylo jediné, podle čeho ti chudáci poznali, kdo jim je sebral. Manžel se diví i nediví, jen dodává:

„Začíná nám dovolená!“

*  *  *  *

Oceán je krásně teplý, vlhký vzduch a lehký vánek nás příjemně hladí. Odcházíme na snídani. Ta se podává formou bufetu přímo na pláži. Obklopují nás příjemní černí masajové, usmívají se na nás. Vybíráme si stůl s tím nejlepším výhledem na oceán a já vím, že si tu budu každé ráno vychutnávat snídaně patřičně dlouho. Jsem prostě požitkář. Každé ráno – místní zanzibarská káva. Nosíme si tedy k našemu stolku postupně jídlo. Spousty ovoce, některé ani neznám, teplé omáčky, omeletky, pečivo. Začíná mi být divné, že po každém návratu něco chybí. Zvláštní, kdo by nám to bral? Podezřívám personál, že je moc aktivní a uklízí, co ještě nemá. Zůstávám tedy sedět a donáškovou službu absolvuje už jen manžel. A jsem v šoku. Už vím, proč masajové, kteří hotelový komplex hlídají a usmívají se na nás, mají praky. Střílí místní zloděje. Velké černé havrany, protože drze kradou naše snídaně. Sleduji, jak si na vedlejším stole jeden pochutnává na džusu přímo ze skleničky a zapíjí to kávou. Neuvěřitelné! Šla jsem okamžitě majitele této snídaně upozornit, aby si donesli novou. Všímám si, že mi po příchodu zpět chybí sýr a croissant. Exotika… A tak jsme všichni po první snídani najeli na systém vždy jednoho hlídače alespoň pro tři stoly. Když ani to nestačilo, pak už musel opravdu nastoupit masaj s prakem.

Další dva dny mě manžel přesvědčuje, že by bylo dobré pronajmout si sejf. Upozorněni jsme na to byli i delegátkou, ale abych pravdu řekla, nevěřila jsem ani bezpečí bungalovu, ani sejfům na recepci. Co si tedy vybrat?

Druhý den ráno máme odjíždět na celý den pryč, a tak hned po večeři odcházíme s manželem na recepci. Mojí školní angličtinou osmdesátých let domlouváme pronájem. V sejfové místnosti zjišťuji, že stejně budu potřebovat pomoc. Odvahu narvat tam pasy a peníze bez asistence někoho z recepce jsem prostě neměla. Vrátila jsem se pro recepčního. Evidentně se mu nechtělo. Ani můj bezmocný úsměv nezabral. Inu, budu si muset zvyknout na realitu, že naivita už u mě značí spíš senilitu a za tu se neusmívá, ale platí. Po senilitě je ještě další stadium, debilita. Bohužel, ale někdo jít musel, strávili jsme možná i půl hodiny v kobce trezorů – děsný, děsný vedro, opět žádná klimatizace. Potvrdila se moje nedůvěra, protože recepční sám vyzkoušel asi dva, které pak už nešly otevřít. Naštěstí ještě bez našich dokladů a peněz. Manžel psychicky nevydržel a odešel. Já vydržet musela. Tekly ze mě potoky potu, systému jsem již naprosto rozuměla. Jen pro změnu nebyl žádný trezor, který by byl schopný uschovat naše cennosti. Asi po další půl hodině jsme si už plynule povídali anglicky, protože se naše debata zúžila jen na to, zda sejf lze, nebo nelze otevřít. Našel se jeden, který byl po několikátém vyzkoušení stále funkční. Vyzkoušela jsem si ho i já a vůbec nechápu, kdo mi v tu chvíli našeptal, dát tam všechny naše peníze a doklady a pak s důvěrou zavřít. Recepční odešel, manžel byl už dávno pryč a já si jen „cvičně“ chtěla zkusit, zda ho zítra ráno bez problému otevřu – neotevřela! Stála jsem tam sama, vyřízená, zpocená, na pokraji zhroucení, že to není možné. Takže zpět na recepci, personál okamžitě zmizel. Bylo mi jasné proč. Ale já se nedám! Nepříjemným hlasem, příšerným pohledem a ještě příšernější angličtinou jsem se dovolávala pomoci. Bylo mi jasné, že teď asi recepční nepomůže. Jenže v trezoru byly všechny naše doklady a peníze. Pokoušely se o mě mdloby, neskutečná bezmocnost. Recepční, kterého jsem odchytila, se příšerně bránil, nechtěl se mnou trávit další čas v sejfu. Dokonce na mě zvýšil hlas, to je to se mnou tak strašný?!! Nakonec místo něj přišla recepční. Trezor jsme samozřejmě neotevřely. Neotevřeli jsme ho ani ráno, ani druhý den večer. Diskuze na recepci byly nekonečné. Následně jsme od hostů zjistili, že nejlepší trezory, kterým se tady dá důvěřovat, jsou vlastní uzamčené kufry. Další dva dny jsme čekali na italského majitele, teprve ten nám trezor otevřel.

Přemýšlím, zda jsou moje zážitky opravdu už počátkem senility středního věku, blížící se pomalým tempem k padesátce? Ne! Snažím se vám předat depeši, že právě v tom je ta naše genialita. Přitahujeme spoustu krásných zážitků, všichni. Proč to balit, proč se jim neotevřít, vždyť právě v tomto věku začínáme být my ženy neskutečně romantické, roztomilé a hlavně moudré, plné životních zkušeností – ale na menopauzu ještě určitě nepřipravené. Sem patří usmívající se smajlík. Jsme vnímavé, neplýtváme časem jako v mládí, snažíme se vychutnat každou vteřinu svého života, který je, alespoň pro mě v tuto chvíli, nejkrásnější. Pokud si to uvědomíte i vy, máte vyhráno. Hurá do kosmetických salonů, posiloven, kaváren, barů, jazzových klubů, na módní přehlídky a do butiků!

Dnes Jozani park. Jediný národní park na ostrově, plný opiček gueréz červených. Nastříkaní repelentem nastupujeme do místního mikrobusu. Vítá nás zanzibarský delegát a řidič. Odjíždíme. Cestou opět sledujeme místní kulturu a mě zaráží jedna věc. Všímám si řidiče, který nijak zvlášť nesleduje cestu. Chvílemi si říkám, že bych asi ani nepředpokládala, že tu někdo z místních má řidičák. Nevidím žádné značky, snad jen v hlavním městě. Všude prašné silnice. Řidič si ale vytahuje noviny, pěkně si je srovná a začíná číst. Hlavu téměř nezvedá na cestu, šťouchám do manžela.

„Podívej se, jak řídí!“

„Hm!“ je odpověď.

Po chvíli znovu strkám do manžela, kterého to evidentně nezajímá a natáčí si na kameru.

„On si čte, on vůbec nekouká na cestu?!“

To už nevydrží slečna, sedící přede mnou. Otáčí se na mě a s úsměvem komentuje moje obavy.

„Ale řidič sedí vedle, tady!“

A ukazuje na druhou stranu. Ano, po týdnu pendlování po ostrově se dozvídám, že se jezdí vlevo. Manžel přestává točit a nechápavě nade mnou kroutí hlavou. Jedinou omluvou mi je, že se to ale občas nedá poznat. A tak jsme se se slečnou pobavily a já byla v klidu, že noviny si čte delegát a řidič řídí. Po chvíli cestování slyším, jak teď už opravdu řidič telefonuje. Neskutečně do telefonu křičí, řve, že i já z druhé řady sedadel vidím naběhlé tepny na jeho krku. Hovor nekončí, začínám se znovu bát. Řidič se soustředí víc na telefonování než na cestu. Máchá rukama a troubí na lidi kolem cesty. Jde z něj strach, není mu nic rozumět. Jedeme rychle. Delegát si přestává číst a spolu s námi sleduje řidiče. Po příjezdu do národního parku se dozvídáme, že zapomněl cestou zastavit v dalším hotelu, aby nabral turisty, kteří s námi měli taky jet. Park je nádherný, opičky na dosah ruky, prales mangrovníku – úžasný zážitek. Fotíme, natáčíme…

Ostrov Zanzibar je jedna velká exotická pohádka. Miluji tyto africké země. Neskutečné, dobíjí mě svojí panenskou přírodou, klidem, lidmi, kteří nikam nepospíchají. Nespoutanou atmosférou divočiny. Většinou v těchto zemích vypínám mobil a nenosím hodinky.

Další den ráno, než začne být nesnesitelné horko, vyrážíme podél pobřeží za želvami – karetami. Bágly na zádech, pohodlné boty a kšiltovky. Vysoký faktor ochranného krému. Procházíme podél několika vesnic, je zrovna velký, asi dvoukilometrový odliv. To pro místní znamená, že ženy a děti se vydávají do moře a sbírají vše, co moře vyvrhlo. Nosí chobotnice, spousty mušlí a ryb. Děti sbírají řasy. Sedáme si u jedné vesničky a pečlivě sledujeme muže, který staví loď. Neskutečný zážitek, bez jakéhokoliv nářadí a sám. Bez použití hřebíků, šroubů a vůbec čehokoliv, co se běžně při stavbě lodi musí použít.

Přibíhají k nám děti a my vybalujeme část dárků, které jsme do Afriky přivezli. Osm kilo našeho zavazadla byly sešity, pastelky, propisky a další školní pomůcky. Hračky a sladkosti nevyjímaje. Dětí přibývá a já žasnu, kde se jich stále tolik bere. Nedá se to zvládnout. Rvou mi kapsy, otevírají batoh. Vstáváme, s rukama nad hlavou a se zbytkem věcí děti okřikujeme, aby se uklidnily. Ty jsou jako zvěř. Odcházíme do vesnice a předáváme prezenty místnímu, aby je předal do školy a spravedlivě rozdělil. Pár drobností si necháváme a příležitostně ještě cestou za karetami rozdáváme. Úžasný je pohled na chlapce, který se vrací s rybami z pobřeží plného řas. Dostává od nás malé auto. Je zaražený, potichu si něco špitá, prohlíží si dárek a utíká s ním do vesnice. Holčička, která k nám přibíhá, nese opravdu záhadným způsobem na hlavě nádobku na vodu. Nechápu, jak jí tam drží. Společně s ní už u nás stojí další dvě krásně čokoládové holčičky. Obrovské oči a úžasně bílé zoubky v jejich úsměvu. Natahují k nám ruce. Dostávají barevné balonky a frkačky. Ty už ostatně z dálky slyšíme z vesnice, kde místní dárky od nás už pravděpodobně rozdal. Zjišťujeme, že za námi přicházejí dvě Italky, které ve vesnici předávají dva velké pytle dětského oblečení. Já si pro změnu odnáším krásný náhrdelník z pravých zanzibarských zrnek kávy. Karety byly úžasné, tolik jsme jich pohromadě ještě neviděli. Domorodý průvodce od nás dostává sadu propisovaček a pohledů se zimní krajinou. Manžel se mu snaží vysvětlit, že to je sníh. Usmívá se. Ještě druhý den se z lesa ozývají naše české frkačky.

Večer jdu, opět nastříkaná repelentem, na recepci, tedy spíš do areálu recepce, která je rozprostřená mezi stromy baobabů a ibišků. Jedině tam je spojení se světem, jedině tam je signál, internet. Potkáváme se tam všichni, co potřebují cokoliv řešit s civilizací. Jsou tu krásné teplé večery, všichni jsme opálení a spokojení, bez stresů a časového vypětí. Někdo komunikuje s připojením přes skype i s webkamerou, někdo pouze na chatu. Všichni, a přiznávám se, včetně mě, buď kvalitním mobilem, nebo přímo notebookem, prosvěcujeme úžasnou tmu buše.

Okolo nás potichu procházejí masajové, ochranka hotelového komplexu, a sledují nás. Oděni do svých stylových a hodně barevných šálů, černí. Ve tmě jsou vidět jen jejich oči a oděv. Po hodině, když se nevracím zpět na pokoj, pro mě přichází manžel. Dává se s nimi do řeči. Na chvíli odchází, a když se opět vrací, přináší jim umělohmotné tyčinky, které po zlomení svítí. Odpoledne jsme je dávali dětem v osadě. Vysvětlovali jsme jim, že večer budou svítit. Teď je dostávají masajové. Všichni okamžitě tyčinky lámou a smějí se. Líbí se jim fosforeskující světlo, které tyčinky vydávají. Manžel jim dává ještě další s tím, ať si je schovají. Lámou je všechny. Přicházejí ještě další masajové. Vypínám počítač a odcházíme hotelovým parkem k našemu bungalovu. Úžasné, na cestách jakoby se rozsvítily světlušky. Poletují po cestách a my víme, že to jsou naše tyčinky. Ještě do noci sedíme na terase. Posloucháme úžasné zpěvy z vesnice, občas zvuky zvířat z buše a po cestách parku stále svítí fosforující masajové – české světlušky.

Poslední den si vychutnávám teplo ostrova a psychicky se připravuji na několikahodinový let zpět do zimní a vánoční Evropy. Balím. Když máme oba pracně zabalené kufry, chci vypnout klimatizaci v pokoji. Nemůžu najít dálkové ovládání. Zatím mě to neznepokojuje. Hledáme ho každý den, každou chvíli a nacházíme všude, kde bychom ani nepředpokládali, že ho jeden z nás může položit. Je mi už docela zima. Hledáme všude, už i v předpokoji a navzájem se obviňujeme, kdo ho tak pečlivě uklidil. Po delším úmorném hledání jsem už zmrzlá. Paradox je, že venku je nějakých čtyřicet ve stínu. Jediné, co mě napadá, že manžel, v zápalu balení, přibalil ovladač do našeho společného, velkého kufru. Nutím ho kufr otevřít. Poslouchám neskutečně připomínek. Postupně vyndáváme všechny jeho pečlivě zabalené věci. Ovladač nenacházíme. Ksakru, kde je? Oba se díváme na můj malý kufr, který je na rozdíl od toho velkého, již připraven k exportu na letiště a zabalen i do fólie

„Na to zapomeň!“

„I kdybych ten ovladač měla přivézt do Čech jako suvenýr, ten kufr neotevřu!“

Chvíli se dohadujeme. Manžel se, na rozdíl ode mě, opravdu velmi těžce vyrovnává se skutečností, že povezeme něco, co nám nepatří. Dostáváme se tak vlastně do role zlodějů. Já však stále mrznu. Vycházím na terasu a žádám pokojskou, aby nám v pokoji „pípla“ a tu strašnou klimatizaci vypnula. Konečně mi přestává být zima. Já jsem spokojená. Snažím se vysvětlit manželovi, že si opravdu nemyslím, že bychom měli mít kvůli ztracenému ovladači na recepci problém.

„Nemají na ostrově spočítané děti, natož ovladače!“

Snažím se ho uklidnit. Na recepci, kde se právě zdobí vánoční stromeček, předávám klíče. Nazdobený, umělý smrček vypadá mezi palmami vskutku zajímavě. Na druhý jsem narazila na letišti v Keni. Víc jich naštěstí nebylo. Nikdo se na ovladač neptá a my bavíme historkou s nenalezeným ovladačem ostatní. Respektive manžel všem tvrdí, že je v mém kufru, jiná varianta totiž není. Nebráním se, usmívám se a už jen doufám, že ho doma při vybalování nenajdu. Ostatní si ze mě dělají legraci. Zda projdu odbavováním, jestli nebudu mít problém na letišti… padají na můj účet další a další úsměvné vtípky. Bavíme se všichni. Manžel ne, stále se mu nelíbí, že jsme pravděpodobně něco ukradli.

Těšíme se teď ale na letiště, těšíme se na našeho teroristu. A vida, místo teroristy beránek. Všichni jsme předpokládali, že mu asi jeho přítelkyně dost barvitě vylíčila let sem. Bylo vidět, že se stydí. Nedokáže zvednout hlavu a komukoliv se podívat do očí. Ve free shopu ale kupuje lahev Beefeatera. Děsím se!

Doma. Po vybalení svého kufru ovladač nenalézám. Záhada tedy vyřešena není. Případ je odložen.