Poslední grilování....

... a prázdniny jsou fuč! Celé léto jsem neměla chuť psát. Letní depka? To existuje? Ne, bylo mi naprosto fajn! Nevytáhla jsem paty z chalupy. Z Čech. A ani žádné antidepresivum z kabelky. /velmi úšklebný smajlík/....

...Jediné, co mi nedělalo dobře na moje „fajn“, byly zprávy, které jsem si občas v novinách přečetla. Občas! Pak už jsem nečetla ale ani nepsala…Veškerá ta hrůza, která se v Evropě děla, ať to byly teroristické útoky, útoky psychicky nemocných lidí, zemětřesení, prostě vše, co bralo lidské životy, mi bralo chuť k vtipnému psaní. Jenže, člověk se nesmí ztratit, člověk nesmí ztratit hlavně sám sebe.

Je poslední prázdninový pátek v tomto roce. Samozřejmě nic nestíhám v práci dokončit včas. A to vím, že ještě musím na velký, předvíkendový nákup a připravit vše na zítřejší velkou grilovačku. Ale hlavně, přesunout se ještě z města -  čtyřicet kiláků na chaloupku. Můj muž mi do telefonu hlásí, že  už je naložený v bazénu a provokativně mi hlásí, co ještě nesmím zapomenout koupit.

„Jasně, granule pro psa!“ připisuji si na kilometrový seznam.

Chce mě naštvat?

Po páté odpoledne už vjíždím nákupním vozíkem do supermarketu. V rychlosti vybírám první zatáčky,  od koleček mi snad i lítají jiskry. Tou rychlostí? Asi! Myslím! U ničeho se nezastavuji déle, než pár sekund. Systematicky připravený seznam, přesně, tak, jak je uspořádaný market. Skvěle! Ani o krok navíc. Jen ti lidé, ti by mohli trošku rychleji uhýbat. Spokojená, s narvaným vozíkem dojíždím k cílové pásce. Tedy hledám nejkratší frontu k pokladně a řadím se. Fronta se nehýbe, slyším nějaké dohadování, ostatní fronty se také nehýbou. Co je?  Já,  stále nabita tou nákupní energií, připravena okamžitě vykládat svůj nákup na  pás a pak to jako Fittipaldi  odpálit rovnou na chalupu,  asi každou chvíli způsobím výbuch… NEBEROU KARTY!

Šílím! Kontroluji obsah peněženky a pak svůj nákupní vozík. Chce se mi plakat. Nakoupit musím! V peněžence mám ale naštěstí něco kolem dvou tisíc. Naštěstí! Vždycky si v pátek vybírám hotovost na chalupu. Naštěstí! Budu se tedy modlit, abych s tou hromadou nákupu vyšla. Už vykládám zboží na pás. Polovina lidí ponechává plné vozíky v obchodě a odchází. Druhá polovina přeskakuje přes pokladny a hledá nejbližší bankomat. I tam už je ale fronta. A já? Zatím nikam neskáču a  stále se modlím. Vyjdu? Upozorňuji pokladní, ať u částky dva tisíce udělá STOP. Nedýchám a při každém novém projetí zboží pokladnou, si lehce oddychuji  „Uf! Tak to mám taky!“  Vyšlo to ! I poslední čtyři dvoulitrové lahve vína projely. Taky! Super!

Já, tedy  Fittipaldi, startuji,  už s plným kufrem žrádla, pardon jídla, svůj malý chevrolet.  Zvedl se  za mnou už jen prach a já prchám, mizím, pryč z města.

Snažím se dodržet rychlost, hodně pospíchám, to se ale nevylučuje. Vidina mého muže, na mém lehátku v našem bazénu – mě žene nebo žere? Klimatizace jede na plno a já jen doufám, že všechno to maso, zmrzliny, vlastně celý týdenní nákup, cestu přežije. Je vedro. Příšerný!

Podél Labe už to frčí samo. Vyjela jsem z města, pouštím si rádio a začíná mi být konečně n-á-d-h-e-r-n-ě! Stejně si říkám, že jsem ASI šťastný člověk. Dokáže mi udělat radost každá blbost. Když si tedy odmyslím poslední nákup v obchodě Calvina Kleina /rozpustile mrkající smajlík/. Zahřeje mě slastný pocit, že si zítra obyčejně přispím. Že se budu z okna dívat přímo do lesa. A třeba jen to, že  si udělám dobrou kávu a ona voní.  Dnes ráno jsem si vyměnila s úplně cizím člověkem  jeden jediný úsměv – taky zahřál. Srazili jsme se na čerpací stanici ve dveřích. Znám to dobře s lidmi, které miluji! To jsou úžasný pocity. Jako by mým tělem protékaly teplé mořské proudy, proudy štěstí.

„Co je?“

Teplé vlny blaženosti odpluly. Auta přede mnou zpomalují a zapínají výstražná světla. Nehoda? Najíždím si do boku a je mi zle. Kolona podél Labe je vidět na pěkných pár kilometrů. Bože! Volám svému muži. Je mi naprosto jasné, že mi to z bazénu asi nevezme, ale tonoucí se i stébla chytá, ne?

Vzal to! Prima! Co je hlavní,  sděluje mi tu nejdůležitější informaci dnešního dne.

„ V Povrlech se frézuje!“ informace, kterou mi měl říct už minimálně dvakrát, během dnešního dne, když mi nahlašoval ty pitomý nákupy.

„No super! Oni nám tu při pátku frézují!“

Buším pěstičkami do volantu. Nejfrekventovanější silnice směrem na Liberec a pátek – všichni, v lepším případě jedou jen z práce domů a v tom druhém,  na víkend, dovolenou nebo  jen na chalupu. Jako já! Do toho samozřejmě spousta kamionů.

„Co mám dělat! Sakra! Proč jsi mi to neřekl!“

Totálně zasekaná, stojím v neskutečně dlouhé koloně v příšerným vedru. Prostě jen zapomněl.

Mám čekat? Mám to otočit, vrátit se deset kiláků a jet přívozem?

Spousta aut to vzdává, otáčí se a vrací v protisměru zpět. Přívoz bude také ucpaný, zavrhuji ho ! Vrátit se zpět úplně? Patnáct kiláků k nejbližšímu mostu?  Ne, nechci, děkuji, začínám už v autě, i přes klimatizaci ,cítit uzeniny, z kufru, ano , jsou to uzeniny a maso na gril..

Poslední věta mého muže byla:  „Tak tam počkej!“

Jo, s hekticky-zbrklou a hlavně nedočkavou povahou, kterou já mám.

 „To určitě!“

Otáčím auto. Stejně jako ostatní hekticky-zbrklí řidiči. Vlevo je už i fronta na přívoz. Vpravo jen cesta do kopců. Dodávka, která jede přede mnou má zapnutou navigaci, vyráží do kopců. Dávám  blinkr vpravo.

Jedu někam, kde jsem v životě nebyla. Projíždím, v těsném závěsu za dodávkou ,míjíme dvě obce. Na konci druhé obce se mi dodávka ztrácí. Do prudkých kopců jedu už na dvojku, evidentně má dodávka rychlejší koně. A kam ta úzká asfaltka vede, ví bůh. V zimě tu asi neexistuje silnice vůbec. No, nezbývá mi už nic jiného, než jet. Chevrolet navigaci nemá a já z hrůzou zjišťuji, že tu není ani signál. Vida!? Projíždím pár mini křižovatek, no křižovatek? Ani rozcestník tu není. A tak už si jen tipuji, kam jet. Silnička vede jen pastvinami, polem a lesem. Tady tak píchnout! Říkám si a doufám,  že se to nestane. Vida!? Když už asi patnáct minut projíždím hřebeny místních kopců – první odbočka, která vede dolů. Prudce dolů. Že by zpět do civilizace? Začínám mít trošku radost. Předčasně! Silnička končí úplně. Jediné co vím, určitě, že se tady bez problémů vyčůrám. Už půl hodiny jsem neviděla člověka. Poslední mi ujel v dodávce. Když už tak sedím , ehm, na bobku, vynoří se z lesa džíp z přívěsem.

 „Anděl!“  říkám si! Můj zachránce! A natahuji si kalhoty.  Dozvídám se, že jsem opravdu v koncích.

„No to vím!“

Že jsem si pěkně zajela.

„To vím taky!“

 Hodný pán s paní mi nabízí, že mě vyvezou na hlavní tah. Tedy jestli se tomu tak dá říci. Neřeším už zmrzliny, uzeniny, obsah mého kufru,  neřeším už maso na gril.  Jsem šťastná, že mám své zachránce. Vezu se v autě za nimi a teď už se kochám nádhernou krajinou Českého středohoří. Najednou si všímám i úžasného západu slunce. Kolem jen pastviny a lesy. Vlevo krávy, vpravo krávy a po další dvaceti minutách jízdy i první domy. Vesnice! Hurá!

Ve vesnici zastavujeme a já moc děkuji za ochotu.  Dát jako prezent jednu kotletu nebo klobásu, nebo rozteklou čokoládu či nanukáč?  Vtip!!! Jsem jim vděčna za záchranu. Asi bych sem bez nich nedojela. Asi bych tam někde na bobku při čůrání čekala na zázrak. Naše cesty se tedy rozcházejí. Dál už musím opět sama. Teď už ale klidnější, mám instrukce. Ano jsem totiž už na té frekventovanější, rádoby hlavní cestě. To je přesně ta, na kterou mi ten chlápek s dodávkou ujel.

Jenže! Tato objížďka frézování nebyl  nápad jen můj a pána v dodávce. Tuto cestu zvolili asi všichni, co odmítli dole čekat. Opět našim silničářům děkuji za skvělý adrenalinový zážitek. Tak, jak jsem doteď potřebovala každých pět minut čůrat strachy, že nikde nevidím žádné lidi a nevím, kde jsem. Tak teď jsem se dostala do naprosté tlačenice na úzké horské silničce. Nikdo neví, kdo má komu dávat přednost. V obou směrech stojí auta, která se na projetí vedle sebe prostě nevejdou. Různě  sjíždějí do polí a uvolňují silnici pro auta v protisměru. Pak se to zase obrátí, popojíždí auta z polí a silnici uvolňují ty v protisměru. Uf! Po pár minutách, musím opět čůrat. Nervy ! Paradox je, že mám auto plné žrádla, pardon jídla, ale nemám nic k pití. Musím čůrat a ano, mám děsnou žízeň. Klimoška sice jede, ale mám otevřené okénko pro lepší komunikaci s řidiči, co jedou proti. Je vedro, příšerný vedro.  Před rokem jsem přesně takto uhýbala, kousek od naší chalupy, autu lesáků. Tak strašně ochotně jsem mu uvolňovala průjezd, až se mi podařilo  sjet ze silnice úplně. Bokem. Neposekaný plevel dobře maskoval dost hlubokou strouhu, už jsem nevyjela. Bokem auta jsem se válela v poli, bála jsem se i dýchat a pomalu lezla z auta s tím , že každou chvíli končím otočená na střeše. Můj pes z toho blinkal. Naštěstí se našli hodní řidiči, kteří jeli právě kolem, zastavili a společně s pánem z lesního auta – mi pomohli auto vrátit zpět na silnici. A tak – nemůžou se mi tedy dnes řidiči divit, že tolik nespolupracuji. Mám  zaklapnuté boční zrcátko  a z otevřeného okénka vysvětluji do proti jedoucích aut, že se prostě víc uhnout bojím. Otíráme se o sebe  tak těsně, že kdybychom si chtěli dávat pusy – tak to půjde bez problému. Nevím, jak dlouho bych čekala v koloně u frézovaní. Lipová, Slavošov, Javory… Nevím, kolik kilometrů jsem si už zajela. Už je skoro tma, blíží se devátá hodina a já jsem stále v kopcích. Po další půl hodině popojíždění a povídání si – z okénka do okénka /už jen káva chybí/, se začíná silnice rozšiřovat. Všímám si prvních dopravních  značek.  Děčín 15 km. Super. Po dalších deseti minutách se mi otevírá, z výšky, nádherný pohled na celý Děčín,  půlí ho široký tok řeky Labe. Musím zastavit. Zastavit na další čůrání , ale hlavně, ten výhled je naprosto úžasný. Pouštím tu příšernou kolonu aut, která mi funěla celou dobu za zády. Pak už si pomalu sjíždím – sama, tmou do Děčína. Mám už i signál. Začínají mi naskakovat zmeškané hovory od manžela…..

Dole se otáčím, po příšerné koloně aut -  ani památky, silnice je prázdná. Dělníci už šli dávno spát.

„A zítra… budeme grilovat!“

 Říkám si a volám manželovi.

 Poslední prázdninové grilování. Těším se na pohodu, klid, známé, rodinu – na ten pocit blaženosti. Druhý den zjišťuji, že jsem zapomněla koupit brikety, dřevěné uhlí, něco pod gril. Když to dopoledne volám kamarádce, bez problému slibuje, že ho přiveze. A tak čekáme! Už všichni. Měli přijet ve tři, je pět. Syn a můj muž, ve vší slušnosti, snědli všechny přílohy a saláty. Mají hlad a smutně kontrolují naložené maso.  Když kamarádka s manželem konečně v pět dorazí i s uhlím, ptám se.

„Proč tak pozdě?“

Manžel kamarádky okamžitě reaguje.

„Musela žehlit!“

„Děláš si legraci? Ty jsi TEĎ žehlila?“ obracím se na kamarádku.

………………..?

……žehlit se dá cokoliv, prádlo, průšvih, vlasy?? … nebo třeba i ksichtík v koupelně krémem….?