Sněžka na třetí pokus.

4. 09. 2016 0:16:26
Sněžka na třetí pokus? To je vtip? Ne, vůbec ne. A to mám své předky mezi horaly Malé Úpy v Krkonoších! Jasně, že to není vtip, s tím se nevtipkuje!

Společně s mým mužem míjíme kolem sedmé večer Svobodu na Úpou, projíždíme Horním Maršovem, opravený kostel vpravo mi připomíná, jak v něm kdysi, před opravdu hodně lety ministroval můj strýc. I když je ještě teplé září, je už z lesů cítit večerní chladno. Vše krásně voní jehličím a nebe je plné červánků. Nad vysokými kopci se pyšní západ slunce. Horská silnička je z levé strany lemována řekou Úpou. Vida, potkáváme ještě pár opozdilých turistů. Přijíždíme ke křižovatce, kde se silnice dělí. I motorest tu dostal název „Na křižovatce“, pamatuji si ho jako malá holka. Vpravo se jede k nám....

Tedy!

Jezdívalo se k nám. V malebné Malé Úpě jsou chalupy rozsázené po svazích, které spojuje údolní potůček. V jedné z nich se narodila i moje babička, v roce 1912. Jako jediná dcera ze čtyř dětí, německé rodiny Sagasserů. Před 450 lety sem přišli kolonisté kácet a plavit dřevo pro klenot koruny české, Kutnou Horu a již tu zůstali. Jméno Sagasser se až do této historie váže také. Život v horách byl drsný. Ráda jsem si o něm nechávala vyprávět. Ráda jsem tu trávila dětství. Dvě chalupy dodnes stojí v prudké stráni, přežily dvě války, odsun Němců, znárodnění, dnes stojí přímo uprostřed lyžařské sjezdovky. První světová válka, ale i druhá, dokázaly rozházet lidské osudy. Moji babičku osud zavál do města, její bratr horám zůstal věrný. Odsunut nebyl, jako dřevař tu byl hodně potřebný, tak ani do války nemusel. Náplava Čechů ze všech koutů poválečné země, která sem přišla po německých horalech, rádoby osidlovat pohraničí, tu nevydržela ani jednu zimu. Na tvrdý horský život nebyli zvyklí a zvykat si nechtěli. K nejbližší komunikaci, kam se třeba sváželo mléko na rohatkách, to měli pěkných pár kilometrů, do školy děti jezdily v zimě zásadně na lyžích, do kostela a nejbližšího obchodu se v zimě bořili několik kilometrů ve sněhu. Nádherná příroda a láska k horám to všem mým předkům, kteří nebyli odsunuti a zůstali, to všechno vynahradila. Každé léto sebrala babička všechny své děti a odjela ke svému bratrovi do Malé Úpy. Celé léto se sušilo seno, horské stavení se dělilo na obytnou – velkou místnost s pecí, kde se odehrával veškerý život chalupy a na druhou část, jen přes chodbu, kde byly krávy, kozy a slepice. Táta mi vyprávěl, jak ho při obracení sena strýc nabral vidlemi. Můj táta, městské dítě omdlíval z krve, která mu přes trenky prosakovala. Strýc si ho hodil přes rameno a odnesl do chalupy. Táta si oddychnul, že ho teta ošetří a určitě se nebude muset na louku vrátit a obracet seno. Teta ale nebyla doma. Strýc tedy otevřel dřevěnou krabici s dopisními papíry, olíznul tu největší poštovní známku a lípnul jí taťkovi na zadek. Natáhnul mu kalhoty, plácnul ho přes zdravou půlku zadku a zařval „Also gehen wir, oder?“

No, on mu to můj táta s tetou, strejdy stejně starou dcerou, zase pěkně vrátili. Tím, že strýc měl dvě krávy a jak jsem již psala, byl chlév v těchto horských staveních jen přes chodbu, měl v chlévu takový pořádek, že když jsem tam jezdila už já, jako malá holka – vonělo mi to tam, nádherně, senem. A to proto, že když strýc uslyšel, že je potřeba dojít do chléva uklidit hnůj, okamžitě vyběhl, třeba i v noci. Poznal to podle toho, že kráva dvakrát zabučela a pak to dvakrát plesklo! Strýc vstal, navléknul na sebe vytahané, manžestrové kalhoty, na hlavu si narazil svoji oblíbenou bekovku, vzal lopatu a šel uklízet. Můj otec s tetou, spávali na peci spolu, hihňali se do peřin, zabučeli, dvakrát pleskli do dlaní a pak jen čekali. Když už to udělali po třetí, strýc chudák stál v naprosto čistém chlívě, sprostě německy nadával a hledal s lopatou něco k uklízení. Ti dva se dusili smíchy pod peřinou, až se celá chvěla, ta je pak i prozradila. Po půdách bylo moře usušeného sena, ale i moře úžasných starých krámů a harampádí. Strašně ráda jsem se tam, jako malá, hrabala. Skříně, plné stylového, starého oblečení z první republiky. Babičky svatební šaty, spousta svátečního oblečení do kostela.

„Dobrý den, pane řídící!“

„Dobrý den, paní lékárníková!“

Občas jsme si ho jako děti vypůjčili a běhali po stráních jak o maškarním. Hrozně mi tu dobu připomíná film „Krakonoš a lyžnící.“ I my jsme v létě sváželi seno na rohatkách, i mně babička ukazovala, jak se tlouklo máslo. Když babička vytáhla svoje lyže, na kterých ještě před druhou světovou válkou jezdila do služby, nevěřila jsem svým očím. Teta Fany nám vyprávěla, že když sloužila, jako pokojská na Sněžce, cestu z chalupy na nejvyšší vyrchol hor absolvovala několikrát týdně. A když byl na Pomezních boudách ples nebo jen tancovačka. Nebyl pro ni problém, seběhnout i tam a v noci na Sněžku zpět vrátit. Ráno v sedm už prvním hostům vařila čaj. Jednou ji vypověděla službu bota, bylo to v zimě. A tak doskákala na Sněžku jen v jedné.

Já ty hory milovala, když jsem byla ještě malá, dokonce jsme svítili petrolejkou, na koupání se ohřívala voda na kamnech a na záchod jsem se bála chodit večer, protože byl venku. Ale brala jsem to jako jedno velké a krásné - dětské dobrodružství. Pamatuji si, jak jsme vyráželi po horách na výlety. Na Sněžce jsem byla snad stokrát. Jednou dokonce i v holínkách. Tak, jak moje teta tam pravidelně vybíhala za války, v plesovkách, tak si můj otec jaksi nevšiml , to mi mohlo být tak pět, že mám na nohou holínky. Všiml si toho, až když jsme se vraceli ze Sněžky zpět a já si ztěžovala, že mě bolí nožičky. No, vzhledem k tomu, že jsme po stráních běhali i bosí, mohlo to dopadnout i hůř. Na chalupu jsme jezdili vlakem, vstávalo se v pět ráno, cestou do Trutnova třikrát přestupovalo, z Trutnova do Malé Úpy pak autobusem a pak už jen s krosnou, plnou jídla na týden a oblečením, s přivázanými botami na lyže a lyžemi přes rameno - pěkně pěšky zasněženou krajinou na chalupu, skoro tři kilometry chůze. Nejbližší obchod na dokoupení chleba byl pět kilometrů se sáňkami. Pak se na chalupu zavedl proud, postavila se koupelna, na stráni vyrostly podnikové chalupy a z obou stran našich chalup se staly lyžařské sjezdovky i s nově postavených vlekem. Pak jsme se posunuli o další generaci, to už jsem měla i já syna, posunuli jsme se v cestování autem, naskákali na sněžné skútry, koupili mikrovlky, varné konvice a termoprádlo.

A teď....teď jsme s manželem na křižovatce. Odbočili jsme ale doleva. Bohužel! Ne k nám do Malé Úpy, do penzionu do Velké Úpy.

Když babička zemřela, táta chalupu prodal. Zabil tak ve mně vše, co mi dávalo možnost se tam vracet, vzpomínky však zůstaly. Čas šel dál, já zestárla, zlenivěla, několik let jsem se do Malé Upy nemohla ani jet podívat. Manžel mě ale před třemi lety přesvědčil, čas rány hojí, sice to někdy trvá dlouho, ale něco na tom je. Domluvili jsme se tedy, že si uděláme výlet na Sněžku. Já, která opravdu neskutečně zlenivěla, jsem na návrh manžela kývla.

Poslední dobou znám jen křeslo kanceláře, sedadlo auta a doma gauč. Fuj. Kdybych mohla, tak při nákupu v supermarketu zajíždím autem až k regálům. Na chalupě, kterou jsme si pak s manželem koupili, jezdím pro noviny do vedlejší vesnice taky autem. Fakt ostuda, slibuji že opráším kolo.

První pokus Sněžka, tři roky zpět - nevyšel. Cestu manžel zvolil perfektně. Taky bylo září, jako dnes a taky krásný počasí. Šlapali jsme pěšky na Růžohorky a lilo z nás. Vedrem. Já v sobě hledala alespoň trochu toho dědictví po svých předcích. Na Děčínské boudě jsme si dali ještě malé pivko a chtěli pokračovat v cestě. Zatáhlo se. I když jsem manžela přemlouvala, že na horách je počasí nevyzpytatelný a krutý - rozhodnul za oba, a to, že pokračujeme. První blesk, druhý....Už jsme byli opět na cestě v lese. Po třetím blesku začalo lehce poprchávat. Manžel to okomentoval slovy: „To přejde!“

Nepřešlo! Já vybavená vtipně deštníkem, na sobě džíny a bundu bez kapuce, jsem stála pod nejbližším smrčkem a snažila se pod něj schovat před krupobitím. Tak silným, že se kroupy odrážely od země, jako malé pingpongové míčky. Za chvíli samozřejmě žádný strom nikoho, z nás, kdo byl stejně chytrý, jako můj muž a vydal se na Sněžku i přes pár varování, které nám nebe seslalo, nezachránil. Byla jsem úplně promočená a hrozně se i ochladilo. Klepala jsem se zimou a pršet nepřestávalo. Děčínská bouda byla dva kilometry od nás, z ní pak samozřejmě do Pece ještě dalších pět kilometrů. Plakala jsem, zimou, bezmocností. Došli jsme zpět až na Děčínskou boudu, v dešti a úplně promočení. Pára nám nešla jen od úst, ale z celého těla. Najednou vidím jet v dešti auto, taxík! Taxík, který si objednali nějací Němci. Běžím k němu, otírám mu okýnko, aby viděl, jak vypadám a prosím ho, pláču, aby nás vzal taky dolů. Zželelo se mu nás, ....mě. Pustil nás do dodávky. Takovou louži, co po mě v autě zůstala, jsem ještě nikdy neviděla. Džíny nešly sundat! Neodmarodila jsem to, pomohl svařák a sauna.

Druhý pokus Sněžka, byl v loni. To můj manžel uznal, že musíme být na hory už patřičně vybaveni. Místo deštníku pláštěnka, místo kabelky batoh. Místo mikiny, bunda. To všechno on měl. Já slíbila, že si to pořídím, nestihla jsem to. Vlastně jo, pláštěnku jsem si koupila. Takže jsme opět v září vyrazili. Dostali jsme se opět na Růžohorky. Opět začíná pršet. Mlha. Dokonce na Růžohorkách vystupují všichni turisté z lanovky, protože pro velký vítr dál nejede. Pláštěnku tedy mám, ale je mi děsná zima, v mikině. A nic nevidím. Mlha a vítr se mají opravdu velmi rádi. Tentokrát už manžela neposlouchám. Něco se ve mně láme a já se otáčím a asi tak pět kilometrů před Sněžkou se začínám vracet. Neotáčím se, protože za mnou je děsně nafouknutý manžel. Všechny ty lidi, které jsme předcházeli a zdravili směrem nahoru, míjím znovu směrem dolů. Byla to skupinka německých hodně přestárlých důchodců, dále skupinka postižných dětí. Ano Ti všichni to nevzdali a jdou nahoru, já je míjím znovu,dolů. Stydím se je už zdravit. Můj muž se mnou nemluví a ve večerních zprávách v televizi mluví ženy, které dnes dorazily za Sněžku v pochodu za boj proti rakovině. Stydím se o to víc.

Třetí pokus Sněžka– ten byl DNES. Nechala jsem se obléct od manžela už komplet. Došlo mi, že ani u Calvina Kleina, ani v Espritu či Guessu, mě na Sněžku nevybaví. Dnes mi to sluší. Termoprádlo, super trekinkové kalhoty a hlavně pořádná bunda. Baťůžek s pláštěnkou. Počasí je skvělý. No, to bylo vždycky. Trošku se bojím kiláků, vím, že mám určitě syndrom těžké únavy.

Ale! Dnes už to konečně vyšlo.

Ten neskutečný pocit vzpomínek na dobu, kdy jsem po hřebenech Krkonoš běhala jako holka. Ten úžasný pohled ze Sněžky na Černý důl, bože, vždyť ten znám. Cestou ze Sněžky na Slezský dům a pak na Luční boudu, tam se jde rašeliništěm.

"Tady, tady jsme šli tenkrát s celou rodinou!“ Vyprávím manželovi .

Babička si potřebovala odskočit. Dlouho se nevracela, tak se za ní šel strýc podívat. Naštěstí! Vytáhl ji včas. Byla už do půli stehen zabořena v bažině, která jí pěkně vtahovala. Babičku tedy vytáhl. Boty už ne. Pamatuji si, jak jsme všichni čekali na cestě, než se vynořila babička, do pasu od bahna a bosa.

Od Luční boudy jdeme dál, směrem na Pec, u rozhledny na Hnědém vrchu se rozhodneme střihnout to sjezdovkou rovnou dolů. Po pár minutách si sundávám boty. Bože, ten neskutečný pocit, projít tu louku bosa. Vůbec mi nevadí, že je to strmý kopec, možná červená nebo černá sjezdovka. To je fuk. Takhle jsem běhávala i v Upě. Vůbec mi nevadí, že mě pozorují němečtí turisté. Scházím celé dva kilometry bosa a je mi krásně.

Je mi skvěle. Sněžko! Krkonoše! Úpo – moje! Miluji to tu!

Vtip, dát Sněžku na třetí pokus – to tedy rozhodně nebyl. Asi to tak mělo všechno být.

p.s.

Na jeden den, jeden kouzelný den – vrátit se do doby, kterou vidím na starých pohlednicích ve Veselém výletu Krkonoš, znám z vyprávění babičky. Zacinkají rolničky lesních koní. Jsou totiž kouzelné!

Cink, cink!

Autor: Alice Kopřivová | neděle 4.9.2016 0:16 | karma článku: 18.46 | přečteno: 607x

Další články blogera

Alice Kopřivová

Až i vás posere pták!

Když tě potká ptačí nehoda, ...no prostě tě posere pták, říká se, že to přináší štěstí, tak něco podobného potkalo dnes i mě. Navíc, pták si nevybírá a já dnes taky úplně ne!

26.1.2024 v 21:37 | Karma článku: 18.52 | Přečteno: 476 | Diskuse

Alice Kopřivová

Co nám vadí při létání?

....a tak toho je celkem hodně, ne? Včera jsem v rádiu poslouchala zajímavou topku deseti věcí, které nás obtěžují v letadle, zbystřila jsem a občas se fakt bavila....

20.10.2023 v 14:46 | Karma článku: 19.97 | Přečteno: 535 | Diskuse

Alice Kopřivová

Marně hledám - cokoliv!

Někdo hledá smysl života, já klíče, mobil nebo brýle. Pro co jdu do ledničky? Ptám se, když ji otevírám. Přemítám hrůzou v autě, co ta žehlička. Znáte to?

27.9.2023 v 13:05 | Karma článku: 13.99 | Přečteno: 356 | Diskuse

Alice Kopřivová

Adrenalin - útok nebo útěk!

Adrenalin je základním hormonem stresové situace.Vyznačuje se zúžením periferních cév, urychlením srdeční činnosti, rozšířením zornic a aktivací potních žláz. A tohle všechno já běžně znám a mám.

6.8.2023 v 18:46 | Karma článku: 10.88 | Přečteno: 289 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Ivana Lance

USA Georgia vs. Česká Republika

Záleží na tom, jestli jste fanoušcci amerického sladkého a studeného čaje nebo českého piva. Po čem raději sáhnete vy?

28.3.2024 v 16:20 | Karma článku: 18.52 | Přečteno: 299 | Diskuse

Jana Melišová

Nemáte nejaké drobné?

Chcel by som si kúpiť jedlo, nepomôžete mi nejakými drobnými? Otázka, pri ktorej sa mnohí tvária, že nepočujú, prípadne od dotyčného odvracajú zrak, keďže najčastejšie sa ju pýtajú ľudia bez domova nevábneho výzoru.

28.3.2024 v 12:53 | Karma článku: 27.70 | Přečteno: 416 | Diskuse

Jana Kozubíková

kOmický blog CDLXXXI.

Už měsíc mám nový vztah. "Randíme" denně mimo víkendů, ačkoli přiznávám, že myšlenky na něj mne neopouští ani o nich.

28.3.2024 v 6:00 | Karma článku: 8.76 | Přečteno: 183 |

Ivana Dianová

Billa šok

Billu navštěvuju docela často, mám ji totiž co by kamenem dohodil. Mám vůči ní spoustu výhrad, ale jít s plnými taškami pět minut, nebo jet několik stanic je dost rozdíl, což u mne hraje zásadní roli. Dnes jsem tam utrpěla šok.

26.3.2024 v 22:32 | Karma článku: 41.21 | Přečteno: 9239 | Diskuse

Lenka Prokopová

Oslava narozenin

V dávné době mého mládí se slavily narozeniny s dortem, svíčkami, babičkami, dědečky, strýčky a pratetami z třetího kolena. V dnešní době se slaví narozeninová párty hlavně s dalšími dětičkami.

25.3.2024 v 22:12 | Karma článku: 18.44 | Přečteno: 428 | Diskuse
Počet článků 97 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1201

Úsměvy, ale  i smutné chvilky k zamyšlení, příběhy, které nás naplňují a učí žít. Jsem ráda obklopena lidmi, kteří mi život zpestřují, jsem jim za to vděčna. Od mládí jsem si psala deník, skoro deset let. Možná i proto jsem už tehdy brala život až moc vážně. Zůstalo mi to dodnes, všechno až moc detailně řeším,  i když to stejně neovlivním. Každopádně to má i svá pozitiva, snažím se celý život absolutně vychutnat a naplno prožít každou minutu, jako kdybych stále vnímala nenávratnost času. Všem kteří se se svými příběhy v mých knihách objevují upřímně děkuji. Něco úžasného – lidské osudy jsou velmi často sobě tak podobné, nevyzpytatelné a velmi barvité, já  jim jen   trošku  pomáhám, když o nich píši  – kořením je. Příběhy  chaotické, vtipné, někdy strhující. To zbožňuji. Záznamy  života „MEA CULPA“, příběhy které mi dávají šanci psát.“A o tom to vše je!“

V roce 2010 jsem vydala knížku "Povidání pro kamarádky". V roce 2015 nakladatelství Jota vydalo moji druhou kníhu "Nejsem namalovaná".

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...