Je to o důvěře.

Zákazník, náš pán! Řekli si v supermarketu a naprosto skvěle odbourali můj stres z front u pokladny, vykládání a nakládání zboží na pás. Dokonce průběžně vím, za kolik mám už v košíku. Ale?  

Nezapláče obchodník nad svoji důvěrou?

Párkrát jsem si všimla, když jsem večer profrčela galerkou Globusu, že u informací vznikl nový prostor, kde jsou vystavené jakési skenery. Na vozících pro změnu přibyly jakési držáky. Kabelka na tom nedržela a můj sepsaný nákup se na to přilepit taky nedal. Ksakru, na co to je ? Souvislost těchto dvou věcí jsem si dohromady zatím nedávala. Párkrát jsem se málem vybourala, když jsem se snažila na billboardech dočíst do konce – o čem tahle nová služba vlastně je. Velké obrázky, text v reklamních bodech a já opět nic nevěděla. Při nákupu s manželem jsem informace jen mlsně objížděla vozíkem.

„To si vyřiď beze mě!“

Tečka! Vždycky, když jdu při nákupu do něčeho, co vyžaduje čas a třeba i nervy, musím bez něj. Párkrát jsme totiž časově uvízli, blokovali lidi, utvořili frontu, přivedli obsluhu do trapných situací. Můj muž se tedy rozhodl, že u  toho asistovat nechce.

A tak, včera jsem jela opět večer po práci na nákup. Na informacích jsem konečně zastavila. Vyplnila příslušný dotazník a vyfasovala konečně kartu. No jo, ale co s ní ? Hloupě jsem se tedy dotazovala na postup mého nového nákupního systému. Po vysvětlení jsem zůstala nevěřícně stát. Držela jsem tu  kartu v ruce, dívala se na ni a na obsluhu a stále nechápala. Globus věří, že to, co si nakoupím  do vozíku opravdu skenerem projedu? Věří nám všem?

„ Ano, je to o důvěře!“ usmála se na mě paní z informací.

„To je krásné!“ vřele jsem se usmála na ni i já. A v duchu mě napadlo, důvěra jen do první velké invetury   Globusu.

Ať mi moji spoluobčané odpustí, já opravdu před takovouto důvěrou smekám.

„Děláme namátkové kontroly!“ volala za mnou ještě paní z informací.

Došla jsem si tedy pro „už svůj“ první skener, zaktivovala ho  a rozjela se zvesela do prodejny. Připadala jsem si strašně důležitá. Víc, než  bych nakupovala, kontrolovala jsem vozíky ostatních. Byla jsem „in“ při každém pípnutí a vložení svého zboží do vozíku. Na displeji, který svítí, mi zůstává každé zboží v názvu s cenou. Jak krásné. Takže během nákupu stále vím, kolik jsem už utratila.

„Jé!“ radovala jsem se z každého nového pípnutí a litovala, že jedu zrovna dnes jen pro pár kousků zboží.

„Počkejte v pátek, až pojedu na velký nákup!“

Dojela jsem do finále, tj. k pokladnám. Pohrdavě jsem minula táhlé fronty u pokladen s obsluhou a s pásy a zastavila až u prázdných – samoobslužných. Jenže, co teď? Jela jsem vozíkem tam a zpět a nepochopila. Znovu. Ksakru, někde tu věcičku musím vrátit a zaplatit. Obsluha ve složení tří dam – asi ty, co mají dělat namátkové kontroly, zda mám ve skeneru opravdu vše, co ve vozíku, byly ve velkém babském zápalu povídání. Začala jsem tedy volat o pomoc.

„Haló!“ mávám na ně .

„Už máte zaplaceno?“

„Ne!“

„Tak až si nakoupíte, tak se sem vraťte!“

„Já mám nakoupeno!“

„A už máte zaplaceno?“

„Ne!“

„Tak co potřebujete?“

Chvíli mi trvalo, než jsem paní z obchodu vysvětlila, že potřebuji „zaplatit“, ale neznám cestu. To, že bych přes diskuzní forum tří žen  projela minimálně třikrát bez placení, je také o důvěře. Nebo o drzosti? Netrpělivosti ? / veselý smajlík

„Musíte skener přiložit před samoobslužnými pokladnami k totemu  na odečtení celého nákupu!“

Super, došlo tedy na to , že platím,  aniž bych cokoliv už musela vyndat z vozíku!

„Pak už se jen přejděte  k pokladně, kde přiložíte platební  kartu a pípnete! Ehm zaplatíte!“

Pokračuje paní z obsluhy.

A tak jsem pípla kartou, podle instrukcí. A super!

Dnes jsem namátkovou kontrolu  neměla. Doufám, že až pojedu na velký víkendový nákup v pátek, kontroly se konečně dočkám. / opět veselý smajlík/

Důvěřuj, ale prověřuj!