Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pády, držkopády a spršky!

19. 03. 2017 11:10:08
Taky se vám podaří občas upadnout a nabít si čumák? Buď neumíme opravdu používat nohy a natlučeme si nos, kolena,...lokty. A? Nebo „v tom“ neumíme chodit a natlučeme si duši.

Pády, kdy si natlučeme duši jsou ale složitější, nejsou vidět. Hůř se léčí. Neteče krev, nejsou odřený kolena, ale bolí víc a hlavně déle. Zvedá se z nich „hódně“ špatně. Někdy nás dokáže natlučená duše položit ne na zadek, ale rovnou složit na záda. Vím to, znám to, napsala jsem o tom dokonce knížku. Ale pšt! Při neděli veseleji, padat totiž může cokoliv.....

Mně třeba naposledy upadla v koupelně náušnice. Zlatá, miniaturní a s miniaturní diamantem. Je ráno, samozřejmě vstávám ne na poslední chvíli, ale po poslední chvíli, kdy už nejsem schopna, v klidu se vykopat do práce. Takže lezení po zemi, šmátrání, brýle plus baterka mně přivádí do stavu nepříčetnosti. Vzteky si rvu do uší jiné náušnice a utíkám do práce. Nechci se ale rozloučit s nejoblíbenějšími náušnicemi a tak mám celkem zkažený den. Večer s manželem šmátráme po dlažbě koupelny spolu, hledáme už i v uzavřených skříňkách koupelny a já pláču. Ano, smiřuji se s tím, že ji už nenajdeme. I když? Kde sakra může být? Nenávratně pryč? Odpad umyvadla? Odpad sprchového koutu? Či toaleta? Až tak? Chci nutit manžela rozebrat odpady. Kroutí hlavou, že ne. Pro jistotu celý týden v koupelně nevytírám.

Po týdnu jsem se na to vykašlu. Vytřu.

O pád dní později drbu naši fenku. Zítra jde stříhat, tak ji budu přemlouvat ke koupání.

„Tak tohle asi fakt není možný!“

Zařvu.

Nejdříve v domnění, že nacházím jen kousek větvičky či smítka, beru si brýle – vytahuji z chlupů totálně zašmodrchanou – svoji diamantovou náušnici.

„Huráá!“

Šílím radostí, pes sice neví, co se děje, ale sdílí moji radost a lítá kolem mě , jak blázen.

„Tys mi jí našla!“ volám na ni.

Chodí totiž hlídat mého muže, když se sprchuje, věrně leží v koupelně a vytírá tak srstí všechny rohy – náušnici tak „vytřela“ ona.

„Mám ji!“ volám......

Vždycky jsem s pády měla spojené své tělo. A těch odřených kolen, naražených loktů, rozbitých hodinek, roztrhaných punčoch i nejednou sedřené brady – mám za sebou opravdu požehnaně. Rychlost, zbrklost pak muselo okamžitě nahradit racionální řešení situace. A v tom jsem již profík.

Včera jsem byla domluvená na kávu s kamarádkou. Většinou jsem se kávou dokázala zlít jen sama. Tak, jak postupem času, mám zmáknuté, že už nepadám já, ale padají mi už jen věci. Tak se kávou nepolévám já, ale..

Dobíhám z práce tedy na slíbenou schůzku. V kavárně už kamarádka sedí u stolečku a tím, že mě zná, kávu s mlékem a vodou máme už na stole. Důležité je upozornit na to, že kavárna se je v nákupním centu a na galerii. Což znamená, že část kavárny je už v korzující části, což znamená, přímo u zábradlí, kde jsou eskalátory a průzor přes dvě patra dolů - až do přízemí. Esteticky moc pěkně vyřešeno, prakticky....? Tedy díky mému zážitku, nevim...nevím....

Ahoj, kde jsi?“

„Ahoj, omlouvám se!“

Pokládám si kabelku na stolek a snažím si sundat kabát. Kabelka se převáží a padá na bok. Na bok, směrem k zábradlí. Začínají z ní vypadávat věci tytu deštník, má velká peněženka...mobil. Přestáváme mluvit a začínáme rychle sbírat, chytat moje věci , které končí na kraji stolku a jsou na úplném pokraji – před spadnutím dolů. Dolů, k pokladnám supermarketu. Dolů, dvě patra a někomu rovnou na hlavu. Raději nedomýšlím! Takový pád mého deštníku nebo svazku klíčů? Naštěstí vše pochytáme. Sice už jsme středem pozornosti celé kavárny. Ale snažíme se chytat i drobnosti, rtěnku, kapesníčky, pilníček, to už je na zemi . U nás.

„Uf!“

Pokládám si kabelku na židli vedle sebe a už v klidu usedáme.

Ale! To bych asi fakt nebyla já. Abych toto „Haló!“ nedotáhla až do konce. Středem pozornosti této kavárny už jsme stejně byly.

Během pár minut po usednutí - se bohužel – jen lehce rozmáchnu rukou. Otáčím svoji kávu, svoji vodu a celou mlíčenku směrem dolů. Dolů průhledem. To už chytit nešlo. Obě se už jen nakláníme přes zábradlí. Ano, sprška toho všeho „teče“ dolů. Ubrousky, kapesníčky nestíhají. Dole si začínají lidé sahat na hlavu a vzhlížet k nebesům obchodního centra.

Máme volat „Promiňte!“ ?

Uslyší nás ? Skoro ze samotného nebe? /smutně-škodolibý smajlík/

Bezmocně tedy zíráme dolů a vytíráme dál ubrousky.Přibíhá obsluha a na můj vyřízený výraz v obličeji kupodivu nenadává, ale uklidňuje mě.

„Musíme s tím něco udělat! Nic si z toho nedělejte!“

„Už nám tam jedna paní shodila i celý hrneček!“ dodává slečna, která také obsluhuje a prochází jen kolem.

„Hrneček?“ Nevěřícně se na sebe s kamarádkou podíváme.

Po hodině procházíme kolem supermarketu a díváme se směrem nahoru. S úsměvem se loučíme.

Po týdnu – jsou stolečky v kavárně uzpůsobené už jinak.

Po měsíci, po půl roce....všechny pády se zahojí. Všechny pády se dají vyřešit.

Mějte parádní pracovní týden...Vaše Alice

Autor: Alice Kopřivová | neděle 19.3.2017 11:10 | karma článku: 10.25 | přečteno: 432x

Další články blogera

Alice Kopřivová

Je stále děsný horko.....

a moje mamka je chalupě sama, telefon už má tři dny nedostupný. Je jí přes sedmdesát. Ne, nemám o ni strach. Při její vitalitě? Jenže co kdyby...

22.6.2017 v 19:01 | Karma článku: 20.01 | Přečteno: 762 | Diskuse

Alice Kopřivová

Každá máme toho svého.... gynekologa!

Je hodně toho, čím nás náš běžný život vysiluje - trocha nadsázky s humorem sem tedy opět snad patří. A tak to na sebe zase prásknu!

4.6.2017 v 18:08 | Karma článku: 20.81 | Přečteno: 1368 | Diskuse

Alice Kopřivová

Hody, hody,……Kde-jsi?

"Kde-jsi“ je český překlad jména mé 15leté yorkshíračky. Je riziko, dávat cizí jména psům? I když...? /úsměvný smajlík - úsměvný!/Ze jména Casey /čteno Kejsí/ - jedna moje babička udělala Dej- si a druhá Kde- jsi!

17.4.2017 v 11:48 | Karma článku: 15.50 | Přečteno: 445 | Diskuse

Alice Kopřivová

Do postele s cizím chlapem nelez!

Je to jen rčení? Nebo jsem to jen teď vymyslela? Každopádně pokud se to přihodí, je to pěkný mazec. /smajlík

2.4.2017 v 19:21 | Karma článku: 24.19 | Přečteno: 5248 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Alena Damijo

Kniha z blogů – o Anglii hezky česky

Vždycky jsem ráda psala. Nejdřív slohy, pak dopisy, s rozvojem e-doby také e-maily a nakonec blogy tady na idnes.cz. Nejvíc mě psaní chytlo, když jsem přijela sem do Londýna, a začala se e-šířit o tom, jak se tady žije,

26.6.2017 v 13:00 | Karma článku: 6.43 | Přečteno: 166 | Diskuse

Kateřina Lužná

Chovejte se k těhotným hezky, jinak bude zle! Jim.

Krátký monolog volně zpracovaný podle vyprávění mé kolegyně, která v autobuse narazila na obzvláště vypečený exemplář nevychovaného exota. Nepustíš (sednout)? Zaplatíš.

25.6.2017 v 10:17 | Karma článku: 37.42 | Přečteno: 1685 | Diskuse

Barbora Pangrácová

Když Brok a já cvičíme jógu

Příběhy ze života s bláznivým štěnětem Brokem, který nikdy nespí a jeho životním zájmem je udělat co největší lumpárnu. Ty příběhy, které zná asi každý klasický pejskař.

23.6.2017 v 11:36 | Karma článku: 9.16 | Přečteno: 266 | Diskuse

Iva Votočková

Z deníku Bridget Jonesové: Sluníčko svítí, vzduch krásně voní a bagry štěbetají

Objevil se u nás nový živočišný druh. Je větší než slon a štěbetá jako hejno ptáků. Obývá vyschlé rybníky a s největší pravděpodobností se živí romantickými dušemi. Tedy tu moji málem sežral. ;-)

23.6.2017 v 10:57 | Karma článku: 10.18 | Přečteno: 267 | Diskuse

Alice Kopřivová

Je stále děsný horko.....

a moje mamka je chalupě sama, telefon už má tři dny nedostupný. Je jí přes sedmdesát. Ne, nemám o ni strach. Při její vitalitě? Jenže co kdyby...

22.6.2017 v 19:01 | Karma článku: 20.01 | Přečteno: 762 | Diskuse
Počet článků 51 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 881

Chci úsměvy, ale  i smutné chvilky zamyšlení, příběhy, které nás naplńují a nutí žít. Je mi sedmačtyřicet a jsem obklopena lidmi, kteří mi život zpestřují, jsem jim za to vděčna. Od mládí jsem si psala deník, skoro deset let. Možná i proto jsem už tehdy brala život až moc vážně. Zůstalo mi to dodnes, všechno až moc detailně řeším, pitvám a hlavně se stresuji zbytečně z toho, co bude, i když to stejně neovlivním. Každopádně to má i svá pozitiva, snažím se celý život absolutně vychutnat a naplno prožít každou minutu, jako kdybych stále vnímala nenávratnost času. Všem kteří se svými příběhy v mých knihách objevují upřímně děkuji. Něco úžasného – lidské osudy jsou velmi často sobě tak podobné, nevyzpytatelné, asi i dědičné a velmi barvité, jen jim prostě trochu pomáháme – kořeníme je. Sama jsem občas „v šoku“ co může vzniknout za příběhy – chaotické, vtipné, někdy strhující. A o tom já píši. Záznamy z mého života „MEA CULPA“, příběhy které mi dávají šanci psát.“A o tom to vše je!“

V roce 2010 jsem vydala knížku "Povidání pro kamarádky". V roce 2015 nakladatelství Jota vydalo moji druhou kníhu "Nejsem namalovaná".



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.