Proč to my ženy děláme…?

Proč na ty nákupy prostě nepošleme muže…? Vtipný blog o blondýnkách, které se myslí, že zastanou absolutně vše ......

Jedna blondýnka je moje kamarádka. Sice už by člověk řekl, že vzhledem k věku, je zralá a moudrá,  občas ale stále hektická a zbrklá.

Doma stavěli pergolu. Jenže si bohužel špatně napočítali dřevěné sloupky, nebo jim je špatně napočítala firma, prostě jeden chyběl. Moje skvělá kamarádka nečekala, až přijede manžel domů a protože pán, který pergolu stavěl byl její otec a měl už nějaké to letní pivko v sobě – rozjela se pro sloupek na pilu sama.  Pergola prostě musí stát ještě dnes! Naprosto ji chápu.

Na pile jí samozřejmě dřevěný sloupek ihned prodali, rozměr odpovídal velikosti jejího osobního auta –   kombíka. Kde by měl být tedy problém.  Jenže se nevešel. Hoši od pily už začali být opatrnější.   Sloupek by se měl asi odvézt jiným autem. Jenže kamarádka prostě potřebovala odjet teď. Pospíchala, jak jinak.

„To tam dáme, vždyť jsem to doma měřila. To se musí vejít!“

Šíbovali se sloupkem sem a tam a když už si mysleli, že mají tu správnou polohu, dveře kufru o pár „milimetříků“ nezavřeli.

„Sakra!“

„Tak pojedete pomalu a chytíme to jen provázkem dole!“  bylo vidět, že se už mé kamarádky  chtějí zbavit.

Poslední pokus posunout o těch pár milimetrů a zavřít dveře se ale zdařil.

Jen ten pán, co stál z druhé strany auta ztuhnul.

„Co je, Franto?“

Franta nemluvil.

Sice kufr  auta zavřeli, ale sloupek se "fest" opřel o čelní sklo a jedním rohem ho prorazil. Lehce, něžně vykukoval růžek ven.

„Takže teď už ho asi vyndávat nebudeme, že?“ opatrně a snad i  trošku žertem komentovala stav kamarádka. Personál pily  vyřízené stál a jen koukal.

„No, ale odjedu, že?“ další opatrný dotaz kamarádky byl taky  bez odezvy.

Odjela!  Věděla, že když sloupek,  pracně vyndají, vysypou komplet celé sklo. Odjela, ne domů, ale rovnou do servisu pro nové čelní sklo. Odjela, i  se sloupkem ! A jela tak oparně, jako by vezla rodící ženu do porodnice!! Ten nejdražší skleněný lustr  na výstavu!! Vražený dřevěný sloupek do čelního skla!!!  Dovedu si naprosto přesně představit, jak se celý tým autoservisu šel podívat, s čím tam ta paní  přijela.

„Běžně skla měníme, ale tohle?“ smál se majitel.

„Na počkání?“ zašeptala s prosíkem kamarádka.

Sloupek domů  přivezla, dokonce i v tom samém autě a dokonce i s vyměněným čelním sklem.

Tatínek si dal jen o pár piv víc a vůbec nezaznamenal, že to vzala objížďkou.

„Ještě, že jsi pro něj jela Ty, kdyby pro něj jel Tomáš, bůhví, kdy bych to dodělal!“

Manželovi ale svůj příběh raději kamarádka nevyprávěla.

Druhá blondýna jsem já, taktéž s ohledem na věk, bych měla být rozvážná a moudrá a věci domýšlet. Syn se snachou odjeli na dovolenou a požádali nás – myslím mě a  manžela, abychom jim vyzvedli skříňku.

„Bude rozmontovaná, ale je dřevěná, tak asi bude těžká, mami!“ upozorňoval mě můj  syn.

Jenže ten den manžel odjížděl služebně brzy ráno pryč. Odpoledne se mi už nikam nebude chtít, říkám si a pro skříňku jsem se rozjela sama. Co by na tom bylo k nezvládnutí, že ? Což o to, do vozíku mi pomohl personál, u pokladny jsem to  nákladem také celkem slušně vybalancovala, když pominu pár sražených věcí z regálů. Ale u svého auta na parkovišti  jsem  začala přemýšlet, co dál. To že do kufru tu váhu sama nedám, mi bylo jasné. To, že krabice půjde  na zadní sedadlo, protože ji prostě sama nikam jinam nenarvu -  bylo asi jediné řešení. Takže začala komedie. Zakotvit vozík se skříní, aby mi neodjel k úplně jinému autu na parkovišti. To se moc nedařilo. Vyjet svým vozem z parkoviště na výstražných, abych dostatečně mohla otevřít boční dveře, nikdo mě nesrazil  a já pak mohla v dostačujícím prostoru manévrovat. Jenže vozík má hbitá kolečka. Takže v kostýmku a lodičkách,  jsem tančila ráno po parkovišti. Auto na výstražných uprostřed silnice a já s velmi čipernými kolečky vozíku a velkou krabící. Naštěstí, ne moc dlouho – starší pán o berlích a  jeho  žena, co parkovali vedle mě, mi pomohli. Sice jsem se trošku obávala té kombinace  berlí a krabice….a co můj lak nového auta?  Ukápla mi ale slzička dojetí , že jsou okolo lidé, kteří nejsou lhostejní a jsou hodní. …….Nebo spíš potřebovali, aby ta trhlá blondýna přestala  tančit a  bránit  silničnímu provozu a oni mohli bez problémů odjet?????..... Ne!  Přikláním se k první variantě .  Nakonec se totiž přidala ještě paní, co parkovala z druhé strany, mimochodem také blondýna. Takže se mnou vlastně soucítila  a  pomáhala mi z druhé strany  krabici protlačit. Mimochodem také v kostýmku a lodičkách, asi také do práce.

„Proč  pro to nepošlete manžela?“ ptal se pán o berlích.

Ano, proč? Protože jsem….., nechci říct blbá, ale stejně netrpělivá a hektická, jako moje kamarádka.

Poděkovala jsem všem zúčastněným a hrdá, že jsem to „dala“  odjela do práce.

Na poslední křižovatce před vjezdem do služebních garáží jsem zastavila na červenou. Ani jsem moc rychle nejela, tak to bylo jen "přibrždění"……asi.

Skříňka v krabici hnula! A ze sedadla hupsla dolů!  Při té příležitosti mi posunula sedadlo řidiče do polohy pro trpaslíka. V tu chvíli,  nevím proč, ale začala jsem se už neskutečně smát.

Dojela jsem do práce, pracně skříňku s kolegou srovnala, aby už nezlobila a jezdila s ní ještě týden, než se moji mladí a milí vrátili z dovolené. A  už si ji sami vyndali a odnesli domů.

Ani já jsem tento příběh doma nevyprávěla.

Ponaučení? Žádné! Stejně se nezměníme. Na velký nákup do supermarketů pro mléko a věci "v akci"  taháme manžela, aby nám pomohl s těžkým nákupem – pro to ostatní si jezdíme zásadně sami. /veselý smajlík