8mm

24. 05. 2016 16:37:55
....8mm může být malý škrábanec na autě, který mě rozhodí na parkovišti před supermarketem, 8mm může být nepatrně roztržený šev u sukně, který mě rozhodí, 8mm může být....

Dnes ráno jsem pospíchala do nemocnice na dvouletou kontrolu. Samozřejmě opět ve velkém časovém presu. Několikrát jsem objížděla areál nemocnice a sháněla místo na parkování. Hystericky jsem se narvala mezi dvě auta, jediné místo, kam si asi žádný jiný řidič netroufnul - se můj malý chevrolet vešel. No, možná právě na těch 8mm tip ťop. Přední kolo už mi z části stálo na chodníku.

Vzpomínám na podobný příběh, kdy jsem před několika lety, stejným způsobem a na poslední chvíli, ujížděla na třídní schůzky. Syn tehdy navštěvoval druhý ročník gymnázia. Tenkrát jsem se také nacpala mezi auta přibližně s 8mm rozmezím – možnost otevření dveří u auta vlevo – nulová. Utíkala jsem z práce a tak jsem utíkala i z auta, ze strany spolujezdce, na schůzku rodičů. Byla jsem přesvědčená, že vyslechnu jen to nejnutnější a v co nejkratší době se dopravím zpět – co kdyby, že? Co kdyby majitel auta vlevo dorazil dřív. Jenže jsem se jaksi „zakecala“. V největším záběru svých emocí – řešení školního výletu, zaťukali na dveře třídy dva policisté. Dotazovali se, zda z nás někdo nevlastní osobní automobil a přečetli číslo SPZ. Nikdo, včetně mě - nereagoval. Svoji SPZ dodnes samozřejmě neznám! Když už jmenovali i typ a barvu auta, došlo mi to! Sakra! Dobrovolně jsem se příhlásila a dobrovolně jsem s nimi i odešla. To, že jsem musela projít celou školou gymnazia se dvěma policisty, byla neskutečná potupa a bylo mi jasné, že i ostuda pro mého syna. Těch známých, které jsem cestou jako napotvoru potkala a hlavně, na čele jsem samozřejmě napsáno, že je to „jen za špatné parkování“ neměla. Zločinec, či dokonce vražedkyně ! Ano, tak jsem si připadala, když jsme dorazili k autu. Ta paní, co parkovala vedle mě, strašně řvala. Příšerně! Co bylo proti tomu kárání od policistů. Jemně jsem se jí snažila vysvětlit, že kdyby prolezla od spolujezce, jako já – určitě by odjela a nemusela na mě volat policii. V tu chvíli jsem měla pocit, že mě ubije i kabelkou. Policisté sehráli spíš uklidňující faktror, nechali mě vycouval a „milou“ paní odjet. Následně mi domluvili a já odjela taky. Patřičnou „čočku“, jak se říká lidově, jsem dostala od maminky ze schůzky rodičů...

A tak podobně parkuji i dnes. Dobíhám už na recepci a stíhám to skvěle. Objednání platí, sestřička v kartotéce ťuká do počítače mé jméno a předkládá mi dotazník.

„Ten jsem tu vyplňovala předloni!“ bráním se.

„Ten se vyplňuje pokaždé!“ slovo pokaždé patřičně zdůrazňuje a já zjišťuji, že nemám brýle.

Ano, ty blechy, blešky fakt bez brýlí nedám! Jsem na prsní chirurgii, sestřička mi podává univerzální „lupy“ pro slepé pacientky a mě míjí spolužák.

„Ahoj!“

„Ahoj!“ mžourám na něj přes ty příšerný brýle.

Usedám s pořadovým číslem a čekám. Každý druhý rok se moje nervozita stupňuje. Tak nějak, čím je člověk starší, uvědomuje si váhu a možnost různých onemocnění a má větší respekt vůči svému tělu.

Bliká mé číslo. Odcházím si do kabinky odložit a vstupuji do místnosti s přístroji. Tmavá místnost. V rohu na mě číhá mamograf. Další setřička bere do ruky moji kartu a otáčí se ke mně.

„Nejste spisovatelka?“

„Napsala jsem jen dvě knížky...“

„Jé, tak to jste vy!“ juchá a volá vedle na sestru něco v tom smyslu, že má na přístroji celebritu.

Je mi špatně a chci už mít vyšetření za sebou. Stojím do půl těla uprostřed místnosti.

„Jé a vy máte stejné boty jako já!“ juchá sestra dál a já se už potím u přístroje.

Přijde se na mě podívat ještě sestřička z vedlejší místnosti. Halekají, že se jim mé psaní líbí. Já jsem mile potěšena jejich přízní, ale i ráda, že už to mám za sebou. Usmívám se a odcházím se obléct.

„Počkejte si venku na výsledky pro svého lékaře!“ usmívá se sestra a pomáhá mi zapnout zip na šatech.

Čekám.

Čekám stále.

Čekám a jsem nervózní, svým způsobem si nepřípouštím nic jiného, než, že to bude dobré. Spíš mě stresuje to, že mám už skoro za půl hodiny schůzku v práci.

Čekám.

Čekám, zprávy pro své lékáře dostávají do ruky už i dámy, co byly na vyšetření za mnou.

Čekám.

Ptám se sestry, zda-li na mě nezapomněla.

Vychází znovu, opét rozdává potvrzení a mě si nechává nakonec. Bere si mě stranou.

„Vy půjdete ještě na ultrazvuk, je tam 8mm nějaké ložiško.“

Podlamují se mi nohy, vidím mlhu a jdu si zpět sednout.

Čekám.

Už je mi schůzka v bance úplně ukradená. Už vůbec nikam nepospíchám. Honí se mi hlavou všechno možný. Ksakru!

Volají mě.

Znovu stojím v temné místnosti do půl těla. Modlím se.

„Je to jen cysta!“

„To znamená, že je to v pořádku?“ šeptám.

„Anol!“ usmívá se lékařka a dovolí mi, abych se šla obléknout.

Zastavuji se, sakra rychle zastavuji své neskutečně rychlé tempo, svůj přemrštěný adrenalin...zastavuji své zbrklé emoce a dýchám. Je to dobrý! A najednou jsou všechny problémy a starosti malinké. Kašlu na ně. Jsem šťastná, že jsem zdravá.

Lezu do "hustě" zaparkovaného auta. Slibuji si, že příště pojedu dřív.

Všem úžasný, pohodový den, a věřte, že nejste v žádném případě sobci, když na sebe nekašlete, ale požitkářsky si svůj život užíváte. Zastav te se , hýčkejte se!

Vaše Alice

Autor: Alice Kopřivová | úterý 24.5.2016 16:37 | karma článku: 19.76 | přečteno: 696x

Další články blogera

Alice Kopřivová

Úplně obyčený příběh stavu šílenství

Proč si neporadím s radou manžela "Pospíchej pomalu!" nebo "N e p o s p í c h e j! Proč neumím jednoduše ubrat "volume"? Proč? Protože to asi my ženy občas máme v prostě v krvi.

29.5.2019 v 10:27 | Karma článku: 18.72 | Přečteno: 647 | Diskuse

Alice Kopřivová

Padesát odstínů mého okna!

Sedíme v kuchyni. Já a moje matka. Věkové skóre 50:73. Obě po antibiotikách. Já s čajem a medem, máma s kávou a panákem kvalitního rumu.

24.2.2019 v 10:07 | Karma článku: 24.38 | Přečteno: 939 | Diskuse

Alice Kopřivová

Veselé příhody z natáčení…aneb dobře upečené koledy.

Taky máte pocit, že se vždycky před vánocemi svět zbláznil? Neválčete s Ježíškem, nemračte se na stromeček ......! Je tu fajn!

19.12.2018 v 18:21 | Karma článku: 12.41 | Přečteno: 400 | Diskuse

Alice Kopřivová

Limitovaná edice

....přesně to mi před rokem řekli v autosalonu, když jsem si kupovala nový vůz a trošku pochybovala, zda je to právě "ON"....

2.12.2018 v 11:19 | Karma článku: 14.36 | Přečteno: 581 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Jana Kozubíková

kOmický blog CXVIII.

"Mami, kdy se vezme táta dovolenou, aby byl s náma?" překvapil syn otázkou. Manželova odpověď, že si nějaký půlden vezme a zůstane s dětmi doma mě doslova zaskočila. A vlastní realizace dopadla zcela mimo očekávání.

19.7.2019 v 5:33 | Karma článku: 9.50 | Přečteno: 199 | Diskuse

Hana Bordovská

Co pozitivního dítě přinese do života?

Nejsem negáč. Nebudu tvrdit, že dítě vám život tak akorát vezme. Přiznejte si, že stejně váš život před dítětem stál slušně řečeno za starou belu a nikdy jste nepodnikla nic z toho, o čem na rodičáku tak realisticky sníte.

18.7.2019 v 21:24 | Karma článku: 11.41 | Přečteno: 361 | Diskuse

Veronika Kovářová

Desatero šťastného života

Definice šťastného života je odlišná člověk od člověka. Co je štěstím pro vás, neznamená, že musí být štěstím i pro druhého. Co je stejné a platné pro každého, je soubor principů, na základě kterých si tvoříme šťastný a spokojený

18.7.2019 v 20:30 | Karma článku: 15.04 | Přečteno: 346 | Diskuse

Ivana Lance

Zpívá, jako kdyby přišel z minulosti

Mladý kanadský zpěvák a skladatel písní se starým hlasem je Colter Wall, který se narodil 27, června roku 1995. Podle písničky, kterou jsem včera slyšela, tak jsem očekávala zpěváka kolem čtyřiceti nebo padesáti let.

18.7.2019 v 14:51 | Karma článku: 9.01 | Přečteno: 329 | Diskuse

Edna Nová

Sdílené bydlení jen pro otrlé?

Muž, žena a batole sdílí své 3 plus 1 s mladou dívkou. Horor? Telenovela? Drama? Zřejmě od všeho kousek, ale zuby nehty se upínám k verzi, že se navzájem obohacujeme a drobné vybočení z maloměšťáckého průměrákova nám jen prospěje!

18.7.2019 v 7:10 | Karma článku: 34.62 | Přečteno: 4022 | Diskuse
Počet článků 65 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1109

Úsměvy, ale  i smutné chvilky k zamyšlení, příběhy, které nás naplňují a učí žít. Jsem ráda obklopena lidmi, kteří mi život zpestřují, jsem jim za to vděčna. Od mládí jsem si psala deník, skoro deset let. Možná i proto jsem už tehdy brala život až moc vážně. Zůstalo mi to dodnes, všechno až moc detailně řeším,  i když to stejně neovlivním. Každopádně to má i svá pozitiva, snažím se celý život absolutně vychutnat a naplno prožít každou minutu, jako kdybych stále vnímala nenávratnost času. Všem kteří se se svými příběhy v mých knihách objevují upřímně děkuji. Něco úžasného – lidské osudy jsou velmi často sobě tak podobné, nevyzpytatelné a velmi barvité, já  jim jen   trošku  pomáhám, když o nich píši  – kořením je. Příběhy  chaotické, vtipné, někdy strhující. To zbožňuji. Záznamy  života „MEA CULPA“, příběhy které mi dávají šanci psát.“A o tom to vše je!“

V roce 2010 jsem vydala knížku "Povidání pro kamarádky". V roce 2015 nakladatelství Jota vydalo moji druhou kníhu "Nejsem namalovaná".

Najdete na iDNES.cz