Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pády, držkopády a spršky!

19. 03. 2017 11:10:08
Taky se vám podaří občas upadnout a nabít si čumák? Buď neumíme opravdu používat nohy a natlučeme si nos, kolena,...lokty. A? Nebo „v tom“ neumíme chodit a natlučeme si duši.

Pády, kdy si natlučeme duši jsou ale složitější, nejsou vidět. Hůř se léčí. Neteče krev, nejsou odřený kolena, ale bolí víc a hlavně déle. Zvedá se z nich „hódně“ špatně. Někdy nás dokáže natlučená duše položit ne na zadek, ale rovnou složit na záda. Vím to, znám to, napsala jsem o tom dokonce knížku. Ale pšt! Při neděli veseleji, padat totiž může cokoliv.....

Mně třeba naposledy upadla v koupelně náušnice. Zlatá, miniaturní a s miniaturní diamantem. Je ráno, samozřejmě vstávám ne na poslední chvíli, ale po poslední chvíli, kdy už nejsem schopna, v klidu se vykopat do práce. Takže lezení po zemi, šmátrání, brýle plus baterka mně přivádí do stavu nepříčetnosti. Vzteky si rvu do uší jiné náušnice a utíkám do práce. Nechci se ale rozloučit s nejoblíbenějšími náušnicemi a tak mám celkem zkažený den. Večer s manželem šmátráme po dlažbě koupelny spolu, hledáme už i v uzavřených skříňkách koupelny a já pláču. Ano, smiřuji se s tím, že ji už nenajdeme. I když? Kde sakra může být? Nenávratně pryč? Odpad umyvadla? Odpad sprchového koutu? Či toaleta? Až tak? Chci nutit manžela rozebrat odpady. Kroutí hlavou, že ne. Pro jistotu celý týden v koupelně nevytírám.

Po týdnu jsem se na to vykašlu. Vytřu.

O pád dní později drbu naši fenku. Zítra jde stříhat, tak ji budu přemlouvat ke koupání.

„Tak tohle asi fakt není možný!“

Zařvu.

Nejdříve v domnění, že nacházím jen kousek větvičky či smítka, beru si brýle – vytahuji z chlupů totálně zašmodrchanou – svoji diamantovou náušnici.

„Huráá!“

Šílím radostí, pes sice neví, co se děje, ale sdílí moji radost a lítá kolem mě , jak blázen.

„Tys mi jí našla!“ volám na ni.

Chodí totiž hlídat mého muže, když se sprchuje, věrně leží v koupelně a vytírá tak srstí všechny rohy – náušnici tak „vytřela“ ona.

„Mám ji!“ volám......

Vždycky jsem s pády měla spojené své tělo. A těch odřených kolen, naražených loktů, rozbitých hodinek, roztrhaných punčoch i nejednou sedřené brady – mám za sebou opravdu požehnaně. Rychlost, zbrklost pak muselo okamžitě nahradit racionální řešení situace. A v tom jsem již profík.

Včera jsem byla domluvená na kávu s kamarádkou. Většinou jsem se kávou dokázala zlít jen sama. Tak, jak postupem času, mám zmáknuté, že už nepadám já, ale padají mi už jen věci. Tak se kávou nepolévám já, ale..

Dobíhám z práce tedy na slíbenou schůzku. V kavárně už kamarádka sedí u stolečku a tím, že mě zná, kávu s mlékem a vodou máme už na stole. Důležité je upozornit na to, že kavárna se je v nákupním centu a na galerii. Což znamená, že část kavárny je už v korzující části, což znamená, přímo u zábradlí, kde jsou eskalátory a průzor přes dvě patra dolů - až do přízemí. Esteticky moc pěkně vyřešeno, prakticky....? Tedy díky mému zážitku, nevim...nevím....

Ahoj, kde jsi?“

„Ahoj, omlouvám se!“

Pokládám si kabelku na stolek a snažím si sundat kabát. Kabelka se převáží a padá na bok. Na bok, směrem k zábradlí. Začínají z ní vypadávat věci tytu deštník, má velká peněženka...mobil. Přestáváme mluvit a začínáme rychle sbírat, chytat moje věci , které končí na kraji stolku a jsou na úplném pokraji – před spadnutím dolů. Dolů, k pokladnám supermarketu. Dolů, dvě patra a někomu rovnou na hlavu. Raději nedomýšlím! Takový pád mého deštníku nebo svazku klíčů? Naštěstí vše pochytáme. Sice už jsme středem pozornosti celé kavárny. Ale snažíme se chytat i drobnosti, rtěnku, kapesníčky, pilníček, to už je na zemi . U nás.

„Uf!“

Pokládám si kabelku na židli vedle sebe a už v klidu usedáme.

Ale! To bych asi fakt nebyla já. Abych toto „Haló!“ nedotáhla až do konce. Středem pozornosti této kavárny už jsme stejně byly.

Během pár minut po usednutí - se bohužel – jen lehce rozmáchnu rukou. Otáčím svoji kávu, svoji vodu a celou mlíčenku směrem dolů. Dolů průhledem. To už chytit nešlo. Obě se už jen nakláníme přes zábradlí. Ano, sprška toho všeho „teče“ dolů. Ubrousky, kapesníčky nestíhají. Dole si začínají lidé sahat na hlavu a vzhlížet k nebesům obchodního centra.

Máme volat „Promiňte!“ ?

Uslyší nás ? Skoro ze samotného nebe? /smutně-škodolibý smajlík/

Bezmocně tedy zíráme dolů a vytíráme dál ubrousky.Přibíhá obsluha a na můj vyřízený výraz v obličeji kupodivu nenadává, ale uklidňuje mě.

„Musíme s tím něco udělat! Nic si z toho nedělejte!“

„Už nám tam jedna paní shodila i celý hrneček!“ dodává slečna, která také obsluhuje a prochází jen kolem.

„Hrneček?“ Nevěřícně se na sebe s kamarádkou podíváme.

Po hodině procházíme kolem supermarketu a díváme se směrem nahoru. S úsměvem se loučíme.

Po týdnu – jsou stolečky v kavárně uzpůsobené už jinak.

Po měsíci, po půl roce....všechny pády se zahojí. Všechny pády se dají vyřešit.

Mějte parádní pracovní týden...Vaše Alice

Autor: Alice Kopřivová | neděle 19.3.2017 11:10 | karma článku: 10.25 | přečteno: 442x

Další články blogera

Alice Kopřivová

Šatičky

Ne, že bych chtěla někoho nutit ke lhaní, a už vůbec ne, někoho kazit. Ale, každá snad máme svá tajemství. Vždyť i muži mají své dny.

5.10.2017 v 11:51 | Karma článku: 18.33 | Přečteno: 683 | Diskuse

Alice Kopřivová

Jak jsem dojila peřiny!

Když nemáte na chalupě přístřešek na auto, když trošku víc zaprší a když vás to prostě "nemine":...a v noci to s vámi vibruje!

20.7.2017 v 18:56 | Karma článku: 17.64 | Přečteno: 675 | Diskuse

Alice Kopřivová

Bábiško, tak zase za rok Vary!

Tak nějak přejmenoval Jeremy Renner našeho Barťáka, když se pral s češtinou na sobotním udílení cen MFF Karlovy Vary. Ale je to pěkné, ne? //škodolibý smajlík... Bábiško!

10.7.2017 v 12:31 | Karma článku: 12.63 | Přečteno: 552 | Diskuse

Alice Kopřivová

Je stále děsný horko.....

a moje mamka je chalupě sama, telefon už má tři dny nedostupný. Je jí přes sedmdesát. Ne, nemám o ni strach. Při její vitalitě? Jenže co kdyby...

22.6.2017 v 19:01 | Karma článku: 23.04 | Přečteno: 950 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Alena Damijo

Proč jsem jen zase pařila?

Černé kruhy pod očima. V hlavě hukot. V puse sucho. Proč jsem to zase táhla až do noci? Proč jen jsem zůstala tak dlouho vzhůru? Hlavně, že jsem se ten den smála kámošce, co pařila s knihou do tří ráno, a pak byla jak praštěná...

23.10.2017 v 11:18 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 3 | Diskuse

Veronika Horáčková

Týden 42 (a všechny ty týdny předtím): Jak být pravý dospělák

Po několika měsících se hlásím s novým příspěvkem, který se mimo jiné věnuje tomu, jak jsem přežila dobrodružnou výpravu do Bosny, snažila se zbavit své sbírky infantilních oděvů a začala vést pravý dospělácký život.

22.10.2017 v 18:40 | Karma článku: 5.80 | Přečteno: 141 | Diskuse

Jana Slaninová

"Slečno, na tý fotce s motorovkou vypadáte jako vrah!"

"Jeden by se vás vážně lek!" vece onen chlapík s vytřeštěnými zraky. "Drzoune!" Uíííááávrůům! Říz, fik a hotovo. Žádný pindy ohledvá motorovky. Rozhostilo se ticho. Takové, že by se dalo krájet.

22.10.2017 v 14:23 | Karma článku: 14.92 | Přečteno: 419 | Diskuse

Edna Nová

Nesnesitelně lehký život třicátníků

Některé problémy jsou úsměvné, jiné smutné, další tragické. Jak žije ta „zlatá mládež“ v okamžiku, kdy už by měla být dospělá?

22.10.2017 v 12:22 | Karma článku: 29.26 | Přečteno: 1641 | Diskuse

Lenka Šnajdrová

A co na to ti druzí

Moc ráda bych... Ale co by na to řekli ostatní? Také se vám stává, že vám tahle jednoduchá otázka brání žít tak, jak byste si opravdu přáli? A je to skutečně nutné?

22.10.2017 v 12:16 | Karma článku: 9.08 | Přečteno: 247 | Diskuse
Počet článků 54 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 894

Chci úsměvy, ale  i smutné chvilky zamyšlení, příběhy, které nás naplńují a nutí žít. Je mi sedmačtyřicet a jsem obklopena lidmi, kteří mi život zpestřují, jsem jim za to vděčna. Od mládí jsem si psala deník, skoro deset let. Možná i proto jsem už tehdy brala život až moc vážně. Zůstalo mi to dodnes, všechno až moc detailně řeším, pitvám a hlavně se stresuji zbytečně z toho, co bude, i když to stejně neovlivním. Každopádně to má i svá pozitiva, snažím se celý život absolutně vychutnat a naplno prožít každou minutu, jako kdybych stále vnímala nenávratnost času. Všem kteří se svými příběhy v mých knihách objevují upřímně děkuji. Něco úžasného – lidské osudy jsou velmi často sobě tak podobné, nevyzpytatelné, asi i dědičné a velmi barvité, jen jim prostě trochu pomáháme – kořeníme je. Sama jsem občas „v šoku“ co může vzniknout za příběhy – chaotické, vtipné, někdy strhující. A o tom já píši. Záznamy z mého života „MEA CULPA“, příběhy které mi dávají šanci psát.“A o tom to vše je!“

V roce 2010 jsem vydala knížku "Povidání pro kamarádky". V roce 2015 nakladatelství Jota vydalo moji druhou kníhu "Nejsem namalovaná".



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.