Na samotě v lese…

9. 08. 2018 21:01:55
....mi začíná dovolená. Tentokrát si ji představuji odpočinkovou, hlásí vedra. Balím tři knížky a kupuji si nové nafukovací lehátko do bazénu. Co víc si přát, ne?

Pondělí!

Na chalupě. Konečně. Na samotě a v lese. Rozbíjí to jen to, že mi cestou šutr z nákladního auta rozbíjí čelní sklo a tak se otáčím a jedu zpět do města. V servisu škemrám o expres výměnu, protože mám přece dovolenou. Naštěstí se mladíkovi zželelo uplakané paní, sklo je skladem a tak odpoledne odjíždím znovu směr chalupa.

Konečně bude ten zasloužený klid, říkám si a vybaluji nové lehátko, knížky a spoustu dobrot.

Úterý!

Volá syn, že se zastaví.

„Dnes?“ dívím se a argumentuji tím, že nemám ještě ani nafouknuté lehátko. Manžel si nestíhá obléct montérky.

Během půl hodiny vítáme syna s jeho přítelkyní. Rychlá káva a než si stačím sednout, dostávám do ruky úžasnou taštičku. Svátek? Narozeniny? Den matek? Ne, nic takového nehrozí. V taštičce se válí fotka z ultrazvuku.

„Vyhlásím dnes den babiček?“ ptám se. Zapomínám, že chci nafukovat lehátko. Emoce, emoce, emoce.

Je večer, bilancuji, o tom jak život neskutečně rychle běží a že bych chtěla spoustu příběhů na chvíli vrátit. Můj „malý“ syn bude velkým otcem. Opět emoce, emoce, bilancuji, bilancuji..... a sahám v koupelně po odličovači. Pozoruji se v zrcadle, namáčím tampon a snažím se z oka dostat řasenku. Zarazí mě až úplně rudý tampon.

„Co to ksakru je? Krev? Pane bože!“

Zrcadlo, tampon, oko, ....dochází mi to!

Odlakovač!!!

„Kruci, sáhla jsem vedle!“ hystericky sama na sebe křičím.

Jenže já už si stihla odlakovat celé jedno oko. Panebože! Ta rudá barva je jen můj lak z nehtů? Rychle hledám na lahvičce popis: s acetonem nebo bez! Modlím se a začíná mi vše padat z ruky. Panicky si stříkám v umyvadle vodu do očí, pobíhám po chatě, hledám lékárničku, hledám v lékárničce nějaké oční kapky. Oslepnu?

V tu chvíli už vchází do koupelny můj muž, nelze mě prý přeslechnout ani venku. Já si mezitím už kapu do očí rok prošlé oční kapky.

Dostávám příšerně vynadáno, něco v tom smyslu, jestli je vůbec možný v mém věku páchat takové blbosti.

„Je!“ a pláču.

Večer sedím v křesle a čekám, jestli uvidím. Aceton tam nebyl.

Středa!

Vidím! Manžel obléká montérky, já plavky. Jdu si nafouknout lehátko. Manžel omítnout zeď. Lehátko, nafukuji přes půl hodiny. Samozřejmě pusou, takže mám pocit po dofouknutí, že asi omdlím. Stojí to ale za to. Suchou nohou se dostanu „tam i zpět“, lze zapíchnout skleničku a dokonce misku s ovocem. Paráda, mám v bazénu postel!. Jen jeden problém zaznamenávám po chvíli, při velikosti pro dvě až tři osoby nemám šanci, dohrabat se k břehu. Pouze za předpokladu, že začnu své tělo po gumovém léhátku sunout k jednomu z boků a vybalancuji to tak, že se nepřevrátím a neudělám z našeho bazénu báječnou španělskou Sangrii.

Přijíždí mi na návštěvu dvě kamarádky. Přijíždí za mnou na samotu do lesa. Pomáhají mi obě na břeh. Táhnou mě ven z vody. Vskutku vesele vypadá boj tří dam ve věkovém průměru padesát s jedním velkým nafukovacím lehátkem.

„Střepy přínášejí štěstí!“ komentuje Maruška moji nešťastnou ruku.

Ano, praská mi v ruce sklenička na víno. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Střepy se zametly. Jen to štěstí...teď čekám...

Čtvrtek!

Štěstí? Příchází šok hned po probuzení?

Příšerné řezání v oku, tak, že nejsem schopna normálně fungovat. Komentář mého muže vyvracím!

„Přísahám, že to není to oko, které prošlo odlakovačem!“

Je to to druhé. Ale proč? Sakra!

Poklidnou dovolenou na chalupě si prokládám opět cestou do města. Tentokrát na pohotovost. Manžel, opět v montérkách, se nabízí, že mě odveze.

„Neboj!“ utěšuji ho!

„Nic to není!“

Ještě se mi snaží svoji bezva svítilnou, tedy čelovkou na venčení psa, oko zrevidovat. Nic nevidí.

„ Nějaké smítko?“

„Vyndají mi ho odborně ve špitále a za hodinku jsem zpět. Klidně si betonuj.“

Odjíždím!

Dozvídám se, že v oku mám sečnou ránu. Asi ta sklenička? Nebo, jsem v noci dělala něco, ...co nevím? Takže ošetření, antibiotika, dvouhodinové intervaly vykapávání oka...zítra další kontrola! Ale to nejdůležitější! Oko mám zalepené a přísný zákaz řízení. Paráda! Auto na placeném parkovišti špitálu, manžel v montérkách daleko.

To vodřídím!....... na chvilku mě napadne.

Když vstávám z nemocničního lůžka, zachytím se za sestru a jen stěží se vejdu do dveří, ramenem narážím do futra! Sedám si v čekárně a jedním okem hledám mobil a jedním okem hledám číslo na manžela. Moc toho tedy nevidím. Okolo mě právě prochází muž, no prochází, pokulhává. Má zavázané koleno. Nápad!

U parkovacího automatu se ujišťuji, že jsem se rozhodla správně, že neřídím já, ale kulhající pán. Netrefím se ani lístkem do zdířky automatu. Jedeme. Jsem tak vystresovaná, že mi vůbec nevadí, že jsem svěřila svůj vůz a mě úplně cizímu a kulhajícímu muži.

Vstkutku zajímavý pohled neposkytuji nejen svému muži, ale i sousedovi za plotem. Z mého vozu vystupuji já, s fáčem přes půl hlavy a úplně cizí muž, se zabandážovaným kolenem.

„Dobrý den!“ zdravíme se hromadně s úsměvem.

Můj muž pak pro změnu cizího muže, v montérkách hází zpět do špitálu.

Pátek!

Stále mám pocit, že odpočívám na samotě u lesa. Stále je vedro. Jdeme s mužem na převaz. Když se ALE vrátíme manžel už má montérky a já už opět ležím v bazénu na lehátku.

Že by mi konečně začala dovolená, na samotě v lese. Je stále vedro. Je krásně.

Autor: Alice Kopřivová | čtvrtek 9.8.2018 21:01 | karma článku: 19.12 | přečteno: 636x

Další články blogera

Alice Kopřivová

Veselé příhody z natáčení…aneb dobře upečené koledy.

Taky máte pocit, že se vždycky před vánocemi svět zbláznil? Neválčete s Ježíškem, nemračte se na stromeček ......! Je tu fajn!

19.12.2018 v 18:21 | Karma článku: 9.98 | Přečteno: 308 | Diskuse

Alice Kopřivová

Limitovaná edice

....přesně to mi před rokem řekli v autosalonu, když jsem si kupovala nový vůz a trošku pochybovala, zda je to právě "ON"....

2.12.2018 v 11:19 | Karma článku: 13.17 | Přečteno: 499 | Diskuse

Alice Kopřivová

Proč to my ženy děláme…?

Proč na ty nákupy prostě nepošleme muže...? Vtipný blog o blondýnkách, které se myslí, že zastanou absolutně vše ......

24.9.2018 v 7:50 | Karma článku: 15.25 | Přečteno: 668 | Diskuse

Alice Kopřivová

Benigní paroxyzmální polohové vertigo...

...pro mě do pondělí absolutně neznámá diagnóza. Měla jsem asi „z pekla štěstí“ na dobrou neuroložku, protože....

20.9.2018 v 15:27 | Karma článku: 19.81 | Přečteno: 1175 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Jana Kozubíková

kOmický blog XXXXXXXII.

S blížícím se koncem pololetí narůstá u školou povinných dětí známková nervozita. U tatínka to vzedmulo dočasnou vlnu otcovství projevující se dlouhými monology a přísným dohledem.

21.1.2019 v 9:39 | Karma článku: 9.30 | Přečteno: 223 | Diskuse

Jan Hulik

P A L A CH

V Americe i jinde se stále znovu objevuje otázka, co kdo dělal toho dne, když byl zavražděn americký president J.F. Kennedy.

20.1.2019 v 16:24 | Karma článku: 7.36 | Přečteno: 269 | Diskuse

Marika Moserová

O času...

Být maminkou na mateřské dovolené nutně neznamená, že máte spoustu času. Spíše naopak, čím dál tím víc nestíhám.

20.1.2019 v 15:16 | Karma článku: 8.39 | Přečteno: 249 | Diskuse

Klára Dvořáková

Zapomenout na včerejšek - povídka

Ráno se probudí nahý v hotelovém pokoji, kam se určitě nezapsal. Z koupelny slyší téct vodu a ... Ne, to není možné! Že by tam někdo zpíval?

18.1.2019 v 8:04 | Karma článku: 19.07 | Přečteno: 439 | Diskuse

Ivana Lance

Pětiletý transgender, aneb když se dětem neumí říct: ne

Cˇetla jsem, že pětiletý nevlastní syn britské ženy, která žije jako muž s matkou dítětě, nyní prochází proměnou z chlapce na dívku. Pár si ztěžuje, že nejsou zodpovědni za sexuální zmatek pětiletého dítěte. Přechod na jiné pohlaví

17.1.2019 v 18:22 | Karma článku: 39.07 | Přečteno: 3462 | Diskuse
Počet článků 63 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1044

Chci úsměvy, ale  i smutné chvilky zamyšlení, příběhy, které nás naplńují a nutí žít. Je mi sedmačtyřicet a jsem obklopena lidmi, kteří mi život zpestřují, jsem jim za to vděčna. Od mládí jsem si psala deník, skoro deset let. Možná i proto jsem už tehdy brala život až moc vážně. Zůstalo mi to dodnes, všechno až moc detailně řeším, pitvám a hlavně se stresuji zbytečně z toho, co bude, i když to stejně neovlivním. Každopádně to má i svá pozitiva, snažím se celý život absolutně vychutnat a naplno prožít každou minutu, jako kdybych stále vnímala nenávratnost času. Všem kteří se svými příběhy v mých knihách objevují upřímně děkuji. Něco úžasného – lidské osudy jsou velmi často sobě tak podobné, nevyzpytatelné, asi i dědičné a velmi barvité, jen jim prostě trochu pomáháme – kořeníme je. Sama jsem občas „v šoku“ co může vzniknout za příběhy – chaotické, vtipné, někdy strhující. A o tom já píši. Záznamy z mého života „MEA CULPA“, příběhy které mi dávají šanci psát.“A o tom to vše je!“

V roce 2010 jsem vydala knížku "Povidání pro kamarádky". V roce 2015 nakladatelství Jota vydalo moji druhou kníhu "Nejsem namalovaná".

Najdete na iDNES.cz