Manaželka!

Ne, to není chyba v textu, to mě právě napadlo. Spojení dvou slov - manželka a manažerka. Tak se totiž cítí každá z nás! Poslední dobou, se čím dál, tím víc ujišťuji, že Nejsem namalovaná a že jsem Manaželka!  

Prvopočátek nápadu psaní mých příběhů bylo téma - káva: laté, presso, cappuccino…vše, co se dá pít z automatu na benzinkách a pak i v autě. Všechny mé dobré přítelkyně mi příběhy věří, často se stává, že je prožívají také, tak asi proto….

Jednu z káv jsem do auta ani nedala, nechala jsem jí stát na kapotě auta, po delší úpravě vozu jsem na ni zapomněla a po ujetí pár kilometrů jsem marně sahala do držáku a ejhle, káva asi  zůstala někde - kdesi, ...na střeše už samozřejmě nebyla. Párkrát se mi stalo, že jsem musela během pracovních schůzek obměnit i šatník. To se pak kolegové moc divili, odjela jsem v kostýmku, vrátila se ve sportovním outfitu a naopak - hned věděli, že jsem se opět někde zlila a musela si koupit nové oblečení. Nejhorší samozřejmě bylo, když se mi to podařilo někde mimo možnost nákupu náhradního oblečení, to byl pak celkem problém kulturní hadřík sehnat. Při cestě na obchodní schůzkou se mi dokonce podařilo, při levotočivé zatáčce, upozorňuji, že kelímek s jogurtovým nápojem jsem měla v pravé ruce , aby mi celý obsah vylétl na boční sklo u řidiče, tam se odrazil mně na hruď a začal pěkně stékal. Vzhledem k tomu, že se jednalo o jogurtový nápoj, vypadalo to jako bych se právě pozvracela, na první křižovatce jsem to musela otočit a pak už i zastavit. Přes čelní sklo a boční okénko nebylo vůbec nic vidět a papírový kapesník to rozpatlal v ještě větší katastrofu. Stěrače stírají bohužel jen venku, páni konstruktéři na mě nemysleli. Schůzku jsem musela zrušit, nepoužitelná já, nepoužitelné auto! A tak jsem se jako dobytek vrátila domů. Můj černý elegantní kostým z Max Mary byl poblitý. Potůčky nápoje jsem cítila téct nejen za výstřihem pomalu dolů, ale i za krkem. Většina z nich  končila dokonce až ve spodním prádle a v čalounění. Zbytky mi kapaly z vlasů. Snažila  jsem se nevnímat pohledy lidí v protijedoucích autech. Musel být strašlivý. Dva dny jsem musela používat na sezení v autě deku, protože po vyčištění vozidla v zimním měsíci  to prostě schne nějak pomalu.

Po nějakém čase následoval dvoudenní seminář, na který jsem jela až na Moravu, - opět na benzince káva – ale s tím, že si ji tentokrát vypiji venku. Čas byl, chut´ na kávu taky. Vycházím z obchodu , v jedné ruce peněženku a mobil, ve druhé kávu a na palci kroužek s klíči od auta. Začala jsem různě šachovat před autem, tak,  abych ho otevřela a přendala tam všechny ty věci. Ošklivá mlha, lezavo, rozhodlo, že jsem chtěla nakonec kávu vypít přece jen v autě, ale ne za jízdy. V tu chvíli mi ale klíče, včetně dálkového ovládání sjely z palce přímo do kelímku s horkou kávou, Žbluňk a byly tam. Kávu jsem okamžitě vylila, ale ovladač se stihnul vymáchat a  zbláznil se. Auto se mi začalo okamžitě v nepravidelných intervalech zavírat a otevírat. Horká káva udělala své, na Moravu jsem odjížděla a vlastně i dojela s neustálým pípáním centrálu a vzhledem k tomu, že se při zamykání a odemykání vozu rozsvěcují i výstražná světla, celou cestu jsem po dálnici  blikala.  Centrál se musel, tedy kolegové museli rozebrat, vysušit a zase dát zpět dohromady. Domů jsem odjela druhý den už zase s předsevzetím, že káva s autem už nikdy.

Pár týdnů jsem své rozhodnutí respektovala. Dokonce  i doporučení kolegů, abych ve služebním voze fakt pila jen vodu. Jenže pak se změnilo doporučení v totální zákaz! A to v tu chvíli, kdy jsem se pro změnu jogurtovým mlékem netrefila do držáku na kelímek a vylila ho. Mé /použila jsem i lékárničku/, chemické /odborné v autočistírně/  čištění bylo úplně zbytečné. Začaly teplé měsíce v roce, léto a všichni, kteří vozidlo po mně používali – proklínali mě, nenáviděli jogurtová mléka a i naopak!!! Jedna z kolegyň, která se po denním školení vracela ke zmíněnému vozu, dodávám, že  stálo celý den na přímém slunci -  byla dokonce  v podezření, že musí někde poblíž ležet nějaká mršina. Po otevření vozu málem puchem omdlela a tak nejprve studovala auto z venku, jeho okolí, plazila se i pod ním, hledala i  v kufru, že by se něčeho smradlavého rychle zbavila, s tím, že cosi mrtvého musí prostě najít. Obvinila i kanál, který byl v blízkosti, jenže smrad nezmizel ani po hodině jízdy.Také z jejich úst po příjezdu, kdy se nedala použít po cestě ani klimatizace, smrad šel ze záhadných důvodů i z ní, zazněl razantní zákaz - ona,  jakože já – konzumace čehokoliv nikdy!!!!

Dostává mě Bery White a jeho soul. Soul Seala….. Miluji S.Lourenta, skvělé country Johnyho Cashe. Poslouchat muziku, která tě totálně dostane,  naopak uklidňuje, dodává sílu a pocit uvolnění, …. jsem požitkář. Proč to píšu, muzika je spojena jen s malým, sic komickým příběhem, a to tak, že jsem měla v autě zrovna puštěnýho J. Cockera,  když jsem se na parkovišti loučila s kamarádkou. Ještě jsem otevřela okénko u spolujezdce, kde ona stála, chtěla jsem  jí jen  dát poslechnout kousek pasáže jedné písně: Okénko tedy sjíždí elektronicky dolů, ona strká hlavu, aby lépe slyšela dovnitř. Upozorňuji, že jsem si teprve před pár týdny převzala nové služební auto, zvykám si na novou manipulaci, ano není to dobrá výmluva, ve všech autech je manipulace stejná. Jenže, já  si  bohužel  nevšimla, že jsem okénko vzápětí začala i zavírat. Kamarádka na to také nepřišla hned, bohužel. Až když jí začalo okénko dávit, vytřeštila oči.  A já, jak jsem se lekla, jsem začala rychle okénko otevírat…. Jenže jsem při tom  sundala nohu ze spojky. A... to už každý řidič ví, že při zařazené rychlosti, nejen auto chcípne, ale i poskočí. Já taky poskočila,  já jí holku, mojí kamarádku při poslechu krásné muziky mého auta málem zabila.

Už jste si letos koupili balicí papír na dárky? Že ne?

Banální velký nákup v Makru, opět chybějící končetiny k pobrání celého nákupu před domem u auta. Ale pobrala jsem to, někdy žasnu, jak jsem šikovná, šikovná na nákupy, někdy žasnu, kolik sprostých slov jsem schopna při přenášení nákupu domů použít. Nákup jsem již za spolupráce rodiny vybalila, vánoční balící papír, který jsem také ten den koupila, jsem tak nějak nepostřehla, že by nebyl. Ráno jsem se ptala syna, ten o balícím papíru nic nevěděl, já zase stoprocentně věděla, že jsem ho domů ověnčená taškami nesla, pod pažím - určitě. No nic, pořeším to večer s manželem, kam ho  uklidil on. Večer se dotazuji i manžela.

„No, nějaký balicí papír jsi  měla dnes dopoledne na autě na parkovišti ve městě!“

…."Na autě ve městě????".....zírám na něj a dávám si věci do souvislosti.

Jak se mi tam dostal dnes, když jsem ho kupovala včera? Dochází mi, že jsem  v návalu tašek nechala položené ty tři rule na střeše auta. Ale pod paží jsem je stoprocentně měla? Ano, ale bohužel jsem pak přeorganizovala odnesení nákupu. Ty tři role tam do rána přimrzly!! Já si jich ve spěchu nevšimla. Musel být na mé auto –se třemi rolemi vánočního papíru na kapotě - po ránu skvělý pohled. No a já si myslela, že mají všichni lidé v autech i pěší úsměvný pohled díky blížícím se  vánočním svátkům. Opětovala jsem ho - ano - připitomělý pohled v ranní mlze s třemi trubkami balícího papíru - přimrzlými na autě. Jenže! Odpoledne už tam nebyly, jasně, odmrzly a odkutálely se nebo mi je někdo sebral?

A někam uklidil? //úsměvný smajlík.

A tak, vždyť je to jedno.... budou přece vánoce - koupím si nový role.....já nenamalovaná manaželka!