Pády, držkopády a spršky!

Taky se vám podaří občas upadnout a nabít si čumák?  Buď neumíme opravdu používat nohy a natlučeme si nos, kolena,…lokty. A? Nebo „v tom“ neumíme chodit a natlučeme si duši.

Pády, kdy si natlučeme duši jsou ale složitější, nejsou vidět. Hůř se léčí. Neteče krev, nejsou odřený kolena, ale bolí víc a hlavně déle. Zvedá  se z nich „hódně“ špatně. Někdy nás dokáže natlučená duše  položit ne na zadek, ale rovnou složit  na záda. Vím to,  znám to, napsala jsem o tom dokonce knížku. Ale pšt! Při neděli  veseleji, padat totiž může cokoliv…..

Mně třeba naposledy upadla v koupelně  náušnice. Zlatá, miniaturní a s miniaturní diamantem. Je ráno, samozřejmě vstávám ne na poslední chvíli, ale po poslední chvíli, kdy už nejsem schopna,  v  klidu se vykopat do práce. Takže lezení po zemi, šmátrání, brýle plus baterka mně přivádí do stavu nepříčetnosti. Vzteky si  rvu do uší jiné náušnice a utíkám do práce. Nechci se ale rozloučit s nejoblíbenějšími náušnicemi a tak mám celkem zkažený den. Večer s manželem šmátráme  po dlažbě koupelny spolu, hledáme už i v uzavřených skříňkách koupelny a já pláču. Ano, smiřuji se s tím, že ji už nenajdeme. I když? Kde sakra může být? Nenávratně pryč? Odpad umyvadla? Odpad sprchového koutu? Či toaleta? Až tak? Chci nutit manžela rozebrat odpady. Kroutí hlavou, že ne. Pro jistotu celý týden v koupelně nevytírám.

Po týdnu jsem se na to vykašlu. Vytřu.

O pád dní později drbu naši fenku. Zítra jde stříhat, tak ji budu přemlouvat ke koupání.

„Tak tohle asi fakt není možný!“

Zařvu.

Nejdříve v domnění, že nacházím jen kousek větvičky či smítka, beru si brýle – vytahuji z  chlupů totálně zašmodrchanou – svoji diamantovou náušnici.

„Huráá!“

Šílím radostí, pes sice neví, co se děje, ale sdílí moji radost a lítá kolem mě , jak blázen.

„Tys mi jí našla!“ volám na ni.

Chodí totiž hlídat mého muže, když se sprchuje, věrně leží v koupelně a vytírá tak srstí všechny rohy – náušnici tak „vytřela“ ona.

„Mám ji!“ volám……

Vždycky jsem s pády měla spojené své tělo. A těch odřených kolen, naražených loktů, rozbitých hodinek, roztrhaných punčoch i nejednou sedřené brady – mám za sebou opravdu požehnaně. Rychlost, zbrklost pak muselo okamžitě nahradit racionální řešení situace. A v tom jsem již profík.

Včera jsem byla domluvená na kávu s kamarádkou. Většinou jsem se kávou dokázala zlít jen sama. Tak, jak postupem času, mám zmáknuté, že už nepadám já, ale padají mi už jen věci. Tak se kávou nepolévám já, ale..

Dobíhám z práce tedy  na slíbenou schůzku. V kavárně už kamarádka sedí u stolečku a tím, že mě zná, kávu s mlékem a vodou máme už na stole. Důležité je upozornit na to, že kavárna se je v nákupním centu a na galerii. Což znamená, že část kavárny je už v korzující části, což znamená, přímo u zábradlí, kde jsou eskalátory a průzor přes dvě patra dolů -  až do přízemí. Esteticky moc pěkně vyřešeno, prakticky….? Tedy díky mému zážitku, nevim…nevím….

Ahoj, kde jsi?“

„Ahoj, omlouvám se!“

Pokládám si kabelku na stolek a snažím si sundat kabát. Kabelka se převáží a padá na bok. Na bok, směrem k zábradlí. Začínají z ní vypadávat věci tytu deštník, má velká peněženka…mobil. Přestáváme mluvit a začínáme rychle sbírat, chytat moje věci , které končí na kraji stolku a jsou na úplném pokraji – před spadnutím dolů. Dolů, k pokladnám supermarketu. Dolů, dvě patra a někomu rovnou na hlavu. Raději nedomýšlím! Takový pád mého deštníku nebo svazku klíčů? Naštěstí vše pochytáme. Sice už jsme středem pozornosti celé kavárny. Ale snažíme se chytat i drobnosti, rtěnku, kapesníčky, pilníček, to už je na zemi . U nás.

„Uf!“

Pokládám si kabelku na židli vedle sebe a už v klidu usedáme.

 Ale! To bych asi fakt nebyla já. Abych toto „Haló!“ nedotáhla až do konce. Středem pozornosti této kavárny už jsme stejně byly.

Během pár minut po usednutí  - se bohužel – jen lehce rozmáchnu rukou. Otáčím svoji kávu, svoji vodu a celou mlíčenku směrem dolů. Dolů průhledem. To už chytit nešlo. Obě se už jen nakláníme přes zábradlí. Ano, sprška toho všeho „teče“ dolů. Ubrousky, kapesníčky nestíhají.  Dole si začínají lidé sahat na hlavu a vzhlížet k nebesům obchodního centra.

Máme volat „Promiňte!“ ?

Uslyší nás ? Skoro ze samotného nebe? /smutně-škodolibý smajlík/

Bezmocně tedy zíráme dolů a vytíráme dál  ubrousky.Přibíhá obsluha a  na můj vyřízený výraz v obličeji kupodivu nenadává, ale uklidňuje mě.

„Musíme s tím něco udělat! Nic si z toho nedělejte!“

„Už nám tam jedna paní shodila i celý hrneček!“ dodává slečna, která také obsluhuje a prochází jen kolem.

„Hrneček?“ Nevěřícně se na sebe s kamarádkou podíváme.

Po hodině procházíme kolem supermarketu a díváme se směrem nahoru. S úsměvem se loučíme.

Po týdnu – jsou stolečky v kavárně uzpůsobené už jinak.

Po měsíci, po půl roce….všechny pády se zahojí. Všechny pády se dají vyřešit.

Mějte parádní pracovní týden…Vaše Alice