Veselé příhody z natáčení…aneb dobře upečené koledy.

Taky máte pocit, že se vždycky  před vánocemi svět zbláznil? Neválčete s Ježíškem, nemračte se na stromeček ……! Je tu fajn!

I já, ač si vždy říkám, že se do toho kolotoče prostě nezapojím a dárky nakupuji už v průběhu roku, tam každoročně spadnu. Už jen díky tomu, že je všude příšerně lidí, i když nás vánoční koledy, které ze všech stran slyšíme nabádají ke klidu a míru. Stojím naštvaná frontu u pokladny, frontu na myčce, v koloně na dálnici a hodinu nervózně mačkám číslo z automatu na poště, protože jsem si prostě nestihla převzít balíček doma.

I letos si slibuji, že  do té díry vánočního stresu nespadnu. Snažím se!

Doma upozorňuji, že brzy ráno odjíždím na poradu do Prahy, součástí toho je i vánoční dárek – koncert Chinaski.

Na to doma také upozorňuji. Jen to asi v tom vánočním šrumu vyšumí. / mrkající smajlík

Porada, koncert, paráda!

Po jedenácté večer se vracíme domů.

Jaksi mimo jiné zapomínám manželovi říct, že na koncertě si nás odchytila jedna nejmenovaná televize a snažila se nás přinutit k interview. Lehce rozparáděná, i s mojí kolegyní,  nejen diskutujeme, ale i zpíváme.

Na to vše ale zapomínám, nesděluji nic a jdu spát.

Druhý den ve večerních zprávách registruji upoutávku na včerejší koncert. Taková poklidná rodinná idylka – večeříme.

„Jé, tak tam jsme včera byli!“ píchám prstem do obrazovky.

Mého muže Chinaski nezajímají, neotáčí se, jí.

Neotáčí se, ani když tiše říkám : „ Jé, tohle je můj šéf!“

Pak už jsem zticha!

Můj muž se pomalu otáčí.

„Cože?“

Začíná se dusit.

Sakra! Tři tisíce mlaďochů a mlaďošek přijde na koncert a oni zrovna nás a v nezkrácené verzi šoupnou do hlavních zpráv!

Ehm…zpívající!

Nedutám, už jen počítám, kdo se tak  může asi dívat právě teď na televizi. Neskutečný, falešný….příšerný.

Je mi zle!

Začíná mi pípat jedna smska za druhou.

Hodně lidí se dívá na hlavní zprávy z kultury. Hodně.

No, manžel se mi neudusil a tak druhý den odjíždíme na hory.

Ještě si stokrát vyslechnu, že jsem šílená a že zase až tak utahaná z vánoc nejsem, když plna energie rozdávám své stény, ano, tak to řekl, stény éteru.

Na hory jedu ráno sama, musím na poradu do Liberce. Plně  naložená, rakev s lyžemi  na autě,  …vyrážím. Domluvený sraz je až v Peci pod Sněžkou, kam mého muže svezou naši známí.

Porada super, jak jinak taky  - pár dnů před vánoci. A tak vánoční atmosféru dovršuji předáním si dárků s libereckou kolegyní. V balíčku slyším – jakoby drnknutí a tóny.

„Omlouvám se, nevydržím to!“ rozbaluji dárek od kolegyně hned. Vím, jsem hrozná, ale už jako malá jsem štrachala a nevydržela čekat na Ježíška.

Vypadne na mě velká bonboniéra ve tvaru vánočního stromku.

„Krásný, moc krásný,  děkuji!“

Loučíme se a kolegyňka jen dodává.

 „….a stromeček i hraje!“

„Hraje?“

Nehledám  bonbony, ale hrací strojek.

Natahuji! Začíná nový hudební příběh během  několika hodin.

Strojek samozřejmě nejde zastavit. A tak se políbíme, popřejeme a já odcházím přes celé nákupní centrum do garáží k autu……hrající!

Stále hraji, v garážích dokonce s ozvěnou. Utěšuji se tím, že po celém nákupním centru hrají také.

„To se ztratí, v tom kraválu…!“ utěšuji se.

Neztratilo, každý, kdo prošel okolo mě, otočil se!

A tak stojím v garážích, vesele si hraji a hledám svůj vůz.

Stále hraji, stále stojím v garážích a stále hledám svůj vůz.

Příšerně dlouho hraji, sakra! Stále nemůžu najít auto, sakra!

Už je mi zle! Dohrála jsem a na místě, kde jsem zaparkovala stojí jiné auto. Černé velké, ne moje malé červené./moc smutný smajlík

Vracím se zpět, zpět do banky, sedám si a přemýšlím co budu dělat.

Určitě jsem se jen spletla. Zkouším znovu garáže, jiné patro, jiný blok…auto nikde.

Začínám tak trošku natahovat na slzičky a ptám se pána z ochranky, co mám dělat. V tašce mi cinkne stromeček.

Ne, to není stromeček, to je mobil! Volá mi manžel a ptá se, zda už vyrážím.

CVAK! Docvaklo mi!

„Jéééé!“ skoro objímám pána z ochranky a pán si asi myslí, že jsem se zbláznila.

„Já nemám hledat svůj vůz, mám hledat manželovo vůz s rakví.“ Snažím se mu vysvětlit. On mi ale nerozumí.

 Ten, co  mi přece ráno dal, s tím, že jsme si je jen vyměnili. Ano, stojím vedle velkého černého auta s rakví,  dvakrát jsem o něj i opřela tašku, když jsem hledala „ten svůj“ vůz.

Odjíždím konečně na hory. V tašce mi teď už doopravdy cinkne hrací stromeček.

Co víc se může stát veselejšího, než příjemné prožívání vánočního času.

Je pondělí, otevírám večer dveře od našeho bytu a slyším spílat, ne zpívat , ale spílat svého muže. Volá o pomoc. Nezouvám se a jdu za hlasem. Stojí v kuchyni a drží dveře naší obrovské lednice. Netroufám se ptát jak dlouho.

Dveře jsou kabely napojeny na lednici a plné chladícího pití, vajíček a spousty jiných potravin. Takže je mi jasné, že takto musí stát od chvíle, kdy se mu je podařilo vysadit…..nevím jak dlouho…

Neválčete s vánocemi, nemračte se na svět……! Je fajn!